Mobilní Metro.cz

Herec Rosťa Novák. | foto: Markéta Šedivá, Metro.cz

Pokračovat v rodinné tradici je trochu břímě, říká herec Rosťa Novák

Vydáno 28.05.2016 Metro.cz
Potomek slavného loutkářského rodu Kopeckých vrátil cirkus do oblasti umění. Když před šesti lety rozjel herec Rosťa Novák projekt Cirk La Putyka, bylo to pro mnohé překvapení. Stvořil ovšem fenomén, představení jsou vyprodaná a dělají českému novému cirkusu dobré jméno i v zahraničí.

Před pár lety jste u nás přivedl do širší povědomosti spojení nový cirkus, co na tom Čechy láká?
Veřejnost to vnímá velmi pozitivně. Sám se ptám, proč to tak je? Proč takhle nevnímají muzikál nebo operu.... Pro mě je na tom lákavé, že ty věci jsou opravdové, dějí se teď a tady přímo na pódiu, a i když vím, že ti lidé to mají stoprocentně pod kontrolou, tak riskují. Pro mě jako tvůrce je to hrozně svobodný žánr a vnímají to tak i diváci. To spousta dalších divadel nemá.

Přišli jste s něčím, co tu chybělo? ̈
Žánr tady je dlouho, už od Voskovce a Wericha, kteří pracovali s inspirací kabaretem a jistou stylizací. Ale těch subjektů je hodně. Nám se podařilo, že jsme s La Putykou přišli náhodně, ve správnou dobu, na správné místo a se správným představením. Byla to souhra náhod, okolností a touhy, která se zúročila. Nedávno jsme spočítali, že za šest let prošlo souborem 214 lidí ze šestnácti různých států.

Jací jsou Češi cirkusáci?
Nám tady chybí nastupující generace. Znám dva kluky, co nastupují do prvního ročníku cirkusové univerzity v zahraničí, protože tady se to nedá nikde studovat. Potřebujeme vychovávat už děti, ale u nás je nový cirkus pořád vnímán jen jako volnočasová aktivita a chybí profesionální výuka. Lidé tedy odjíždějí ven, když mají tu možnost.

Rostislav Novák mladší

  • 36 let
  • Potomek osmé generace slavných českých loutkářů Kopeckých. Jeho matka Anna Nováková je dcerou Matěje Kopeckého, otec Rostislav Novák hrál více než dvacet let ve Studiu Ypsilon. Nyní společně pokračují v tradicích kočovného způsobu provozování loutkového divadla.
  • 5. listopadu 2014 v prostoru Pražské tržnice v Holešovicích (hala 7 a 8) otevřel se souborem nový multižánrový prostor Jatka78.
  • Je ženatý a má tři syny – ten prostřední pokračuje v rodinné tradici a vystupuje v představení Family.

Co bylo impulsem najít si vlastní scénu?
Už před lety jsme cítili velké omezení tím, že jsme byli v pronájmu v La Fabrice. Ta nám v prvních čtyřech letech dala velkou svobodu, ale toužili jsme po tom osamostatnit se. Napřed jsme vytvořili projekt ChapiteuX, kde jsme během šedesáti dnů odehráli pětapadesát představení, a pak jsme začali hledat vlastní prostor. Shodou okolností jsme se dostali do holešovické tržnice a na Jatka.

Jak se tam cítíte?
Já jsem zažil, jaké to je něco vydupat ze země jak u Cirku La Putyka, tak u Jatek. Začínat z nuly s nulou a pak si člověk váží toho, že má střechu nad hlavou. Kdyby to bylo lehké, tak by mě to ani nebavilo. Je to absolutně nejsvobodnější věc, jakou jsem zažil. Kde jinde by se mohlo stát, že má v jednu chvíli Petra Tejnorová premiéru své hry, přijede novozélandský umělec, který bude druhý den hrát Pianistu, do toho já učím studenty DAMU, pak zkoušejí Bratři v triku... Sešli jsme se v jednom prostoru a potkávali se, což by se nikde jinde nestalo. Strašně si cením toho, že společně umožňujeme setkávání lidí z různých žánrů z různých koutů světa.

Když tu chybí škola nového cirkusu a Jatka jsou tak velká, proč ji nezaložíte tam?
Budeme otevírat workshopy, do konce školního roku spíš nárazové a od září pravidelné. Blbé je, že zjišťujeme, že Jatka jsou sice obrovský a velkorysý prostor, ale ne tak dostatečný, aby se tam otevřela škola. Ale v rámci celé tržnice tam je toho prostoru ještě dost. Takže spíš záleží na tom, jak se bude vyvíjet spolupráce s pražským magistrátem a jakou budeme mít možnost obhájit, že to má smysl podporovat.

Nebáli jste se, že si vás lidé uprostřed tržnice nenajdou? V tom prostoru se dá snadno zabloudit...
Je úžasné, že lidé díky tomu objevili, jak velký a krásný prostor to je. Jen je zabordelený levným zbožím. Najít nás v tržnici je taková pražská bojovka, ale my s tím v dnešní době internetu problém nemáme. Když k nám lidé přijdou, trochu se projdou. Musí holt vyrazit do divadla trochu dřív.

Mluvíte o tom místě zaujatě, má pro vás kouzlo?
Je to tam neuvěřitelné. Vznik budovy, kde jsou Jatka, se datuje někdy ke konci 19. století. My jsme byli první vlaštovka, jak jiným způsobem oživovat tržnici. Z jedné strany, která lemuje naši zkušebnu, teď zmizela celá řada stánků. Provzdušnilo se to tam a už plánujeme, co bychom mohli dělat za venkovní akce. Je to dobře, tržnice by měla sloužit jako kulturní centrum.

Jak byste si ho představoval?
Myslím, že by tam člověk měl jít na dobré jídlo, dobré kafe a nakoupit, klidně ať z jednoho pavilonu je market, ale takový, jak má být. Se super zeleninou, super masem, všechno čerstvé. Ať je tam kromě jídla i aktivita pro děti, večer si lidé můžou zajít do divadla nebo do galerie, ten prostor to umožňuje. Jdeme tomu naproti, ale pomalu.

Jatka jsou takový syrový prostor, budete s tím něco dělat?
V dubnu to byl rok, co jsme oficiálně otevřeli. Můžeme bilancovat, protože víme, co se za ten rok osvědčilo a co ne. Spolupracujeme i s architekty, ale i s magistrátem, abychom objekt, který je stále vedený jako jatka, mohli rekolaudovat na divadelní prostor. Taky musíme vyřešit sociální zařízení, které je při více divácích nedostatečné, či opravu střechy, kterou nám tam občas teče. Snažíme se s tím bojovat krok za krokem. Není to tak, že bychom třeba na pět let zavřeli, budeme to dělat postupně. Už teď víme, co budeme na Jatkách dělat do prosince 2017. S La Putykou máme plány až do roku 2019.

To jste takový plánovač?
Ne, ale musíme to dělat už jen kvůli žádostem o granty. Třeba letos začátkem června se uzavírají žádosti o granty na roky 2018 až 2020. Takže už teď musím vymyslet, co budu chtít dělat. Je to trochu na hlavu, ale je to tak. Neříkám, že je to špatně, jen v této nezávislé tvorbě je těžké plánovat, co se stane v roce 2020.

Často vám říkají cirkusák, neuráží vás to? Také jsem našla principál.
Principálem mě nazývají a je to asi tak správně. Já ani s tím cirkusákem problém nemám, ale pro spoustu lidí je cirkus ještě značkou něčeho negativního, ať už to je nízké vzdělání nebo jednoduchá zábava. Lidé si ze mě i v branži dělají srandu, že my jsme ti, co dělají kotrmelce.

Co teď chystáte za projekty?
Čeká nás nejnabitější podzim za celých šest let. To bude extrém. Na podzim se vrací soubor z Berlína, kde od února uvádíme v premiéře hru Roots. Vytvořil jsem trilogii, ale nebylo v plánu, že se bude hrát najednou. Ta první část se jmenovala Family, tam hrálo dvaadvacet lidí tří generací, nejmladší byl můj syn Matyáš, nejstaršímu bylo 66 let. Druhá část je právě Roots a třetí část je Black Black Woods, což je můj duet s tátou. Potom bychom chtěli najít i dvě místa v zahraničí, kde by se to hrálo.

Co si mám pod duetem s tátou představit?
Bude velmi specifické, že na jevišti budeme jen dva plus pětičlenná kapela. Regulérní představení začíná v půl osmé večer, ale před tím bude ještě jedna performance od půl čtvrté. Celkově to bude šestihodinová akce. Ty lidi budou moci od odpoledne do večera přijít do Jatek jako do galerie a uvidí živé obrazy, které budeme společně s tátou vytvářet do těch půl osmé bez přestávky a pak začne hra.

Jste nejen principál, ale i herec. Neblokuje vás práce pro vlastní soubor v další práci?
Dobře jsem si to naplánoval, na podzim jsem udělal Family a pak jsem měl dva měsíce volno. Teď jsem udělal Roots a vím, že Black Black Woods budu zkoušet do června jen tři týdny. Do jiného divadla nastoupit ani nemůžu, protože bych hrozně blokoval termíny představení a nevím, jestli by vlastně nějaké divadlo o cirkusáka mělo zájem.

Jak to vidím já

Sešli jsme se až na druhý pokus. Ten první zkomplikovalo Rosťovo vykradené auto a dlouhé šetření na policii. Napodruhé jsme museli schůzku přesunout k Rosťovi domů, kde se přes celý víkend staral o tři syny, protože manželka musela být v práci. A že muži nezvládají dvě věci najednou? Zvládal. Odpovídat na mé otázky i luštit nově vymyšlené šifry, které mu inspirován domácím úkolem z matematiky nosil jeho nejmladší syn Šimon. Bravo!

Ale herectví pro film a divadlo se ještě věnujete.
Začal jsem točit s Robertem Sedláčkem projekt Bohéma, což je třídílná série o režisérech a hercích kolem roku 1945. Tam hraji Františka Čápa, který režíroval třeba Babičku. Točím i film, nastoupil jsem do seriálu Ulice, abych zase vyzkoušel něco nového. Těch projektů je víc, ale byly spíš menší. Snažím se, abych měl co nejvíc inspirace pro svou práci. Proto jsem i teď učil studenty na DAMU, protože je to furt hledání nějaké vlastní cesty. Jsem rád, když můžu dělat hodně různých věcí, abych si vytvářel svůj rukopis.

Nosíte si práci domů?
Jasně, ale mám strašné štěstí, že moje práce je fakt zábava. Jsou tam nějaké byrokratické záležitosti, které musím udělat, abych mohl dělat tu zábavu, ale těch je minimum. Musím zaklepat, že mám štěstí, že posledních šest let dělám opravdu jen to, co mě baví. Řeším jen problémy, co jsou běžné v tvůrčích procesech.

Říkal jste, že váš syn hraje v představení Family. Má vaše geny?
Matyáš s tím přišel sám, ale hned jsem mu řekl, že musí makat. Jinak by byl jen syn principála, který dostal takovou šanci a nebylo by to dobré ani pro jednoho. Začal skákat na trampolíně a nakonec s námi hraje. Na trampolínách začal skákat i nejmladší syn Šimon, který chce taky v nějakém představení hrát, tak uvidíme. Dneska se Matyáš zrovna učil do školy na test z národního obrození a tam jsme se dostali na našeho praprapraprapředka Matěje Kopeckého. A to, že je to jméno dědečka v učebnici, mě přivedlo k otázce, do jaké míry je těžké, nebo lehké se vymanit z tradice. Nebo jak je těžké v ní pokračovat... Já měl za sebou slavného dědu i tátu, není to úplně jednoduché. Je to určité břímě a člověk si musí najít nějakou cestu, jak si v tom najít svobodu.

Sdílet článek

Komentáře