Podle závěrů vyšetřovatelů z Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod bylo při seskoku ve výšce 2 200 metrů nad terénem ještě všechno v pořádku.
Parašutista byl ve stabilizované poloze až do hraniční výšky v 1 200 metrech, kdy měl aktivovat padák. K aktivaci ale nedošlo a začal nekontrolovaně padat.
„V určené výšce se mu nepodařilo nahmátnout rukojeť výtažného padáčku a aktivovat otevření hlavního padáku, ... při neúspěšném pokusu o aktivaci hlavního padáku ztratil schopnost pokračovat v letu volným pádem ve stabilizované prsní poloze,“ stojí ve zprávě.
Hlavní padák se parašutistovi podařilo otevřít až ve výšce 580 metrů, ale z důvodu nesprávné polohy byl neovladatelný. Zřejmě kvůli dezorientaci, nebo působení gravitačního přetížení, nebyl parašutista schopen hlavní padák uvolnit a aktivovat záložní.
„Vzhledem k relativně malé zkušenosti lze důvodně předpokládat, že při řešení náhle vzniklé kritické situace došlo k prudké stresové reakci, k negativní psychické emoci, která mohla zapříčinit stav, kdy osoba dočasně vědomě nereaguje, nic neprovede pro svoji záchranu,“ vyplývá z vyšetřování.
Šestašedesátiletý parašutista byl podle instruktorů důsledný a vzorný nejen v dodržování postupů, ale i v péči o výstroj. Za sebou měl základní výcvik a přes osmdesát seskoků i v podobné výšce.
„V den posledního seskoku působil tak jako jindy. Byl veselý a plánovali jsme den tak, že si skočí sólo seskok s výskokem do polohy a bude trénovat horizontální otočky do směru kolmo na nálet. ... Před vlastním seskokem přišel tak jako vždy na kontrolu. Byl klidný a podle mého názoru v dobré psychické pohodě, na seskok se těšil,“ vzpomínal na průběh seskoku jeden z instruktorů.
Na seskok neměly vliv ani žádné jiné vnější okolnosti. Bylo jasno a meteorologické podmínky odpovídaly požadavkům pro seskok.
Žádná závada nebyla nalezena ani na padáku a na zabezpečovacím přístroji, který má otevřít náhradní padák automaticky. V tomto případě se ale neaktivoval, protože nebyla splněna podmínka dostatečné pádové rychlosti.
