Co je má hrobník v popisu práce?
Práce hrobníka spočívá nejen ve vykopání hrobu, spouštění rakve a následném zaházení zeminou, jak mají lidé většinou v povědomí. Hrobník musí vystupovat na určité úrovni, musí být komunikativní, pokorný, empatický.
Nutností je dobrá fyzická kondice. Měl by znát také základy religionistiky. Nedílnou součástí našeho povolání je také údržba zeleně na pohřebišti. Například práce se zahradní technikou, s motorovou pilou, drobné zednické práce, svoz odpadu a v závislosti na ročním období údržba hřbitova.
Děláte někdy i přes čas?
Pracovní dobu máme osmihodinovou. Někdy však zůstáváme v práci déle, to když se k pohřbu dostaví několik stovek pozůstalých. Takový pohřeb s průvodem, muzikanty, knězem, aranžováním květinových darů a kondolencemi zabere i několik hodin.
Existuje něco, co vás při vaší práci štve?
Jako u každého povolání i toto obnáší určité nepříjemnosti. Za sebe mohu říct, že nejvíce mě uráží chování některých pozůstalých. Nezřídka pozdní příchody k pietním aktům, nošení nevhodného oblečení také není výjimkou.
Hraniční situace jsou, když vás chtějí pozůstalí s léta zanedbaným hrobem nařknout z jeho poškození a dožadují se náhrad. Proto při výkopech hrobů a otvírání hrobek vše fotograficky dokumentujeme. Ale úplně nejvíc ze všeho mě štvou zloději barevných kovů, jejichž počínáním nenávratně zmizela originální umělecká díla.
Jak je na tom podle vás české pohřebnictví?
Dnešní pohřebnictví z mého pohledu zažívá renesanci. Více se o pohřbívání hovoří v médiích, lidé podle mě o smrti více uvažují, ve smyslu co po ní nastane, což nikdo s určitostí nevíme. Určitě na mě působí tak, že jeho úroveň stoupá, především tím, že tato práce již není udělována za trest zločincům či nepřátelům státu jako za minulého režimu, ale přicházejí mladí vzdělaní kluci, kteří se svobodně rozhodli tuto práci vykonávat.
Co člověka inspiruje k tomu stát se hrobníkem?
Z počátku k tomu obvykle vede možná fascinace tajemnem či záliba v hororových filmech či tvrdší muzice. Časem každý přijde na to, že tato práce je nejen zajímavá, ale také dost náročná po stránce fyzické i psychické. Navíc si při ní musí počínat dosti zodpovědně a pietně. Mě osobně toto prostředí vždy nějakým způsobem přitahovalo.
Jak se stavíte k novým trendům v pohřebnictví, jakou jsou alternativní hřbitovy či rozptyly?
Alternativní pohřby jsou podle mě cesta správným směrem. V naší zemi jsme v tomto ohledu stále poněkud konzervativní. Možností posledního spočinutí by mělo být samozřejmě více, aby si každý jedinec mohl vybrat způsob jemu nejbližší. Nicméně zájem o klasický rozptyl na rozptylové loučce bude výhledově v řádech desetiletí, možná déle stále převažovat. Souvisí to s národní povahou, kdy starší generace nerady přijímají nové věci.
Jak a kde byste chtěl být pohřben vy sám?
Samozřejmě už v tom mám jasno. Přál bych si zpopelnit a rozptýlit do oceánu.
Zajde si i hrobník občas ve svém volném čase na procházku po hřbitově?
Určitě. Hřbitov je bez nadsázky kulturním dědictvím, ať už mluvíme o oblasti funerálního umění, nebo o pohřbených velikánech, kterých máme například na Olšanech mnoho. Můj nejoblíbenější hřbitov je samozřejmě ten, na kterém trávím nejvíce času, tedy Olšanský, druhý nejbližší je mi hřbitov v Drahovicích v Karlových Varech, kde se nacházejí obdivuhodné hrobky zámožných rodin z minulých století.
Procházka po hřbitově může návštěvníkovi nabídnout pohnutku k zamyšlení nad pomíjivostí pozemského života, nad malostí každého z nás oproti universu, nebo může v klidném prostředí obdivovat sochařské a kamenické práce starých mistrů.
