Stojím před velkou žlutou vilou a kontroluji adresu. Tohle že je dětský domov v Klánovicích? Budova působí spíš jako lázeňské zařízení než jako domov pro desítky opuštěných dětí. Jsem ale na správném místě, ujistí mě nápis na ceduli.
Uvnitř mě přivítá ředitelka zařízení Dana Kuchtová. Její ředitelna zapadá do pozdně secesního stylu budovy - jako jedna z mála místností, jak se později ukáže.
Kromě starobylého nábytku tu jsou nápadné modré pytle, které jsou vyskládané v rohu. Jsou plné dárků pro děti. Přípravy na Vánoce tu jsou totiž v plném proudu. Pro sedmačtyřicet dětí, které v domově žijí, představují velkou událost.
„Každý rok s dětmi připravujeme vánoční besídku, na kterou se přijedou podívat rodiče, kamarádi, vychovatelé i sponzoři. Děti si vždy připraví nějaký program, teď třeba sestříhaly vlastní film,“ říká Kuchtová a vede mě po schodech nahoru, aby mi ukázala, kde děti bydlí.
Dětský domov je zařízen rodinně. Děti jsou rozděleny do skupin po osmi, každá skupina má svůj vlastní byt a o každou se starají čtyři vychovatelé, kterým se říká strýcové a tety. Skupiny jsou smíšené, tvoří je tedy dívky i kluci, a věkový průměr činí šestnáct let. Malých dětí je tu jen několik. Pokud se dají někteří z těch starších dohromady, vychovatelé jim do toho nemluví.
„Mluvíme s nimi ale o ochraně a kontrolujeme, aby spolu nespaly děti mladší patnácti let,“ popisuje ředitelka přístup domova. Každý vychovatel má tady navíc na starosti jedno až dvě „kmenové“ děti – o ty se stará víc, zařizuje jim lékaře, chodí na rodičovské sdružení, zajišťuje oblečení.
Vlastní strom i cukroví
Vánoce se tady neslaví společně. Každá skupina má vlastní strom, cukroví a štědrovečerní večeři. Některé tety například berou „své“ děti na chatu. „Jediná společná aktivita je besídka a posezení s dětmi, na Štědrý den je dopoledne zvu na něco dobrého,“ vysvětluje Kuchtová. Ani žádná společná večerka není, záleží na vychovatelích, jaká pravidla ve skupině nastaví.
Zní to skoro idylicky, až na to, že se spoustě dětem na Vánoce stýská. Většina jich totiž v Klánovicích zůstává, k příbuzným odjíždějí jen někteří. „Samozřejmě, že děti chtějí jet domů, ale mnohé nemají kam nebo o ně rodiče nejeví zájem. Je to srdcervoucí záležitost,“ říká Kuchtová.
V jednom z bytů nás přivítá vychovatelka Kateřina. Byt je moderně zařízený, je v něm několik dětských pokojů, ve kterých jsou vždy maximálně dvě děti, aby měly dostatek soukromí, obývací pokoj s kuchyňkou, koupelna. „Omlouvám se, že tu není úplně uklizeno, zrovna jsme stěhovali nábytek,“ říká Kateřina. Děti tu ale mají uklizeno víc, než jsem kdy měla já v jejich věku, napadne mě.
Sehnat dárky všem dětem
„Vánoce slavíme úplně normálně. Zrovna před pár dny například holky zdobily vánoční strom,“ líčí vychovatelka. A už zítra pod ním najdou vánoční dárky. Právě jejich shánění se zdá být těžkým úkolem. Vedení dětského domova totiž myslí i na děti, které už se odstěhovaly, a shání proto asi šest desítek dárků.
„Něco pokryjeme z rozpočtu, velmi nám ale každoročně pomáhají sponzoři. V tom je Praha lepší než menší města, je tu víc možností, víc lidí ochotných pomoci,“ konstatuje ředitelka. Děti píšou dopisy Ježíškovi a většinou dostanou, co si přejí – elektroniku, oblečení, kosmetiku nebo hračky.
Materiálně rozhodně nestrádají. Přesto se stydí před spolužáky přiznat, kde bydlí. „Pořád je to stigma, být dítětem z dětského domova. Asi proto, že jsme veřejností pořád vnímáni spíš jako ústav. Děti si přitom neuvědomují, že to není jejich chyba, že tu jsou, ale jejich rodičů. Musíme jim to vysvětlovat,“ povzdychne si Kuchtová.
O patro níž je další byt. V prostorném obýváku zde sedí tři kluci u počítače. „Budeš jíst polévku?“ ptá se jednoho z nich vychovatel. Zkrátka jako doma.
Bydlí tady dva sourozenci, asi pětiletí blonďatí kluci. „Já jsem si přál věci na fotbal,“ říká jeden z nich. „Já taky,“ přizvukuje mu bratr. Vypadá to, že se oba na Ježíška těší. Už chápu, že nemá smysl se ptát, jak tady kluci oslaví Vánoce. Bude to stejné jako všude jinde.
