Většina žaček je vírou nepolíbená, říká ředitel pražské katolické školy

Nebýt pražské Dívčí katolické střední školy, stovky děvčat z dětských domovů, nefunkčních rodin i těch s hendikepem by zřejmě nikdy nevystudovaly. V řadách studentek jsou dívky nevidomé, neslyšící i na vozíku. „Zároveň jako škola podnikáme,“ přibližuje ředitel Luboš Hošek.

Ředitel pražské Dívčí katolické střední školy Luboš Hošek. | foto: Petr Topič, MAFRA

Letos slavíte pětadvacet let od založení...
Už vlastně teď jedeme šestadvacátý, ale v září jsme měli výročí.

Takže jste nejstarší katolická škola v Čechách?
Ano, fungujeme od září roku 1990, kdy nás založilo Arcibiskupství pražské podle koncepce Evy Bartoňové. Myslím, že ten rok vznikly ještě dvě další církevní školy. Teď je jich u nás asi 140.

Paní Bartoňová byla i první ředitelkou?
Ano, prvních sedm let ji vedla ona. Vymyslela celý koncept. Já jsem tu teď šestnáctým rokem ve funkci hrůzovládce. Tedy ředitele. Předtím jsem tu dva roky pracoval jako externista. Chodil jsem sem učit asi šest hodin týdně.

Jaký je zmiňovaný koncept školy?
Víte, byl jsem se podívat v různých dívčích katolických školách. V Bavorsku, v Lucembursku a podobně. Myslel jsem si, že tam najdu někoho podobného a že se třeba vzájemně politujeme nebo potěšíme nelehkým údělem toho druhého. Ale naše škola je jiná.

V čem?
Když lidé slyší název Dívčí katolická škola, myslí si, že jsme pro dívky z křesťanských rodin. Ale naše škola je už od začátku myšlena úplně jinak. Je pro děvčata, která mají různé potíže a problémy a třeba by nedostudovala. Neměla by vůbec žádnou střední školu.

Luboš Hošek

Poprvé zasedl za katedru už v osmnácti letech v Novém Městě pod Smrkem na druhém stupni základní školy. Má vystudovanou pedagogickou a teologickou vysokou školu. Je věřící a se svou manželkou, která externě také učí na jeho škole, má čtyři dcery a jednoho syna. Žije na Benešovsku.

Tady nejsou jen křesťanky?
Naprostá většina je vírou nepolíbená. Ale je to pro ně velká šance. Dnes, i kdybyste nějakou věc dělala sebelépe a byla v tom sebezdatnější, tak pokud na to nemáte papír, nikde vás nezaměstnají. Musíte mít alespoň tu střední školu, abyste mohla fungovat.

Jste tedy pro takové ty nestudijní typy...
Přesně tak byla škola myšlena při jejím založení. Pro holky, které byly třeba i v pohodě, ale nešla jim škola. Postupně se to trošku rozvinulo. Dnes je to i pro dívky, které mají jiné potíže.

Například?
Velká část dívek je tady z dětských domovů nebo z různých ústavů. Nebo mají nefunkční rodiny. Některé ani doma být nemohou. Je to takové malé peklo na zemi.

Máte tu však i zdravotně handicapované dívky...
Ano, mají třeba různé smyslové vady. Kvůli nevidomým tu máme školní psinec, kde nechávají přes vyučování své vodicí psy. Některé dívky jsou tu na vozíku, některé mají psychický handicap, jiné zase nedoslýchají. Proto se tady všichni učíme znakovou řeč.

A ty všechny se učí vedle sebe? Ve stejné třídě?
Kdybyste byla ředitelkou jakékoli jiné školy s dvaapadesáti studenty, tak je rozdělíte do dvou tříd. My je máme ve čtyřech třídách a ještě ty třídy dělíme podle oborů, buď Pečovatelské služby, nebo Praktická škola dvouletá.

Takže je rozdělujete do malých skupinek?
Ano. Navíc tady funguje, že si holky samy mezi sebou hodně pomáhají. My tomu říkáme motivace vlastní užitečností. Holky, které mají problémy s učením, pomáhají nevidomým třeba s venčením psů. Nebo je dovedou někam za ruku.

To tedy musí fungovat asi spíše jako velká rodina?
O to se snažíme.

Stejně mi přijde ta výuka obtížně představitelná.
Každá dívka, která to potřebuje, má k sobě navíc asistenta. Ať je nevidomá, neslyšící, nebo na vozíčku. Vy přijdete do třídy, kde je vyučující a zároveň je tam s ním kvalifikovaný asistent. A někdy mohou být v té třídě i tři.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

A to platí ministerstvo školství?
Ministerstvo nám na asistenty částečně přispívá. Ale to není ani na minimální mzdu.

Kde bere tedy škola na tyto nadstandardní služby?
Trošku podnikáme a ve velkém děláme fundraising. Ročně musím k tomu státnímu rozpočtu dodat třeba milion a půl. Platíme z toho asistenty, školního psychologa, sociálního pracovníka, speciálního pedagoga a tak dále.

Jak podnikáte?
Jsme jedna z mála škol, která je zároveň registrovanou sociální firmou. Jsme registrovaný poskytovatel sociálních služeb. Takže tady jste v pečovatelské agentuře. A také pořádáme rekvalifikační kurzy, například pro lidi, kteří jsou zapsáni na pracovním úřadu.

A s tou pečovatelskou službou se staráte o seniory?
Ano. Pečujeme o třicet staroušků. Chodíme za nimi domů, aby nemuseli do domova důchodců.

Do toho zapojujete i vaše studentky?
Ty šikovnější a motivovanější tam chodí dělat praxe pod vedením našich sociálních pracovnic. Tedy jen pokud s tím klient souhlasí. A tak si dělají ty naše holky praxi. A některé studentky jsou tak dobré, že je nakonec po škole i zaměstnáme.

Kolik má škola dohromady zaměstnanců?
I s externisty je to asi dvacet lidí. Teď jsme ještě otevřeli nově chráněné dílny v ulici Ve Smečkách. Ty jsou pro absolventky, které z nějakého důvodu nemohou pracovat. Aby neseděly doma, tak tam vyrábějí třeba vánoční přáníčka.