Vicemistři v kickboxu i wrestlingu. Počernice plodí velké bojovníky

Josef Ptáček je druhý Metrofrajer z pražských Horních Počernic, který zvítězil na prestižních zápasech. Před pár dny se stal dvojnásobným vicemistrem světa v ­submission wrestlingu, bojovém sportu podobném judu.

Medaili z mistrovství sbíral se svou sestrou Martinou, čtyřnásobnou mistryní světa a­ trojnásobnou vicemistryní v kickboxu. O jejích úspěších si přitom mohli čtenáři deníku Metro přečíst přesně před rokem. „Umět se prát se vám hodí do života víc než kopání do míče,“ říká teprve patnáctiletý Josef Ptáček.

Zbývá vám ještě u vás doma místo, kam můžete dávat medaile?
Za všechno vlastně může táta, který nás se sestrou vedl ke sportu od dětství. Sestra se vrhla na dráhu boxu a kickboxu a já asi před nějakými sedmi lety na wrestling, kickbox, brazilské a japonské jiu jitsu a takzvaný fighting.

To je poměrně široký repertoár...
Dělám toho trošku víc. Hodně mi pomohla sestra, díky které mě vůbec napadlo s bojovými sporty začít. Do té doby jsem zkoušel fotbal, ale nebylo to nic moc. Neuměl jsem se ani trefit do míče. Ohebnost, která je pro bojové sporty důležitá, mi ale nechyběla.

Myslíte, že se Češi umějí prát?
Určitě jsme jedni z těch nejlepších, ale samozřejmě těžko srovnávat. Hodně dobře na tom jsou třeba Rusové. Minulý měsíc jsem na mistrovství ve finále v kategorii nad šedesát, kam se může přihlásit každý, kdo má víc než šedesát kilo, narazil na dva Rusy. Skončil jsem druhý, takže to dovedu posoudit.

„Rozbila“ soupeřku. Teď jsou kamarádky

Deník Metro přesně před rokem čtenářům představil Metrofrajerku Martinu Ptáčkovou, sestru Josefa.

Mladá kickboxerka se tehdy stala již dvojnásobnou mistryní světa v tomto sportu. Ze šampionátu ve Španělsku, kde svedla boj se soupeřkami z Íránu, Anglie, Německa či Turecka, si odvezla pět různých medailí. „Rány přijímám i rozdávám bez problémů,“ řekla v ­rozhovoru Martina.

Ačkoli je tvrdou bojovnicí, stále je to něžná dívka, která své soupeřky lituje. „Bylo mi líto Irky ve finále MS. Byla hodně rozbitá. Po závodě jsme se skamarádily a teď si píšeme,“ řekla tehdy.

Jste v prvním ročníku střední školy. Máte z dřívějška nějaké zkušenosti s šikanou?
Chodím na střední odbornou školu pro administrativu Evropské unie. V praxi to znamená, že máme ve třídě šest kluků a nějakých čtyřiadvacet holek. Takže šikana tam teda není.

Spočítali jsme, že máte na svém kontě zhruba dvacítku cen v různých bojových sportech. Máte vůbec někdy možnost tyto své dovednosti předvést?
Je to zvláštní. Nedávno jsme byli se třídou na adaptačním kurzu a spolužáci věděli, že z nich někdo dělá bojové sporty. Já jsem je ale paradoxně napadl až jako poslední. Když se někdo zajímá, tak samozřejmě něco předvedu a většinou to lidi baví.

Jak lidé podle vás vnímají bojové sporty? Co by mladé mohlo motivovat, začít je dělat také?
Jsou samozřejmě tací, kteří je považují za vrchol násilí. Ti o nich ale zpravidla nic moc nevědí. Pak jsou zase ti, kterým připadají zajímavé. Nějak se rozvíjet a umět se bránit, je přece skvělé. Když děláte bojové sporty, získáte sebevědomí. A na rozdíl od florbalu nebo fotbalu, kterému se věnuje většina mých vrstevníků, se vám hodí i do života.