Zabijáci, varjažští bojovníci Tunna a Gommon, kněžnu na tetínském hradišti odmítli sprovodit ze světa ostřím meče, jak si budoucí světice přála. Tím, že neprolili její krev, se chtěli vyhnout Ludmilinu svatořečení.
„Tak Lidmila přišla do nebes a ty lotry chválil v pekle běs,“ popisují tetínský atentát dávní legendisté. Pokyn k první vraždě v horních patrech přemyslovské elity vládnoucí ranému českému státu prý vyšel od Drahomíry, matky svatého Václava.
„Zda jednali oba vrahové Ludmilini z návodu Drahomíry, či zda mladší kněžně popud k tomuto zločinu připsaly až následující generace církevních a laických dějepisců, se dnes již asi nedovíme,“ konstatuje ve své práci historik Petr Charvát. V roce 921 náhle zemřel kníže Vratislav I. Oba jeho synové, budoucí světec Václav a Boleslav, ocejchovaný jako bratrovrah, v té době nebyli ještě způsobilí převzít vládu. Do boje o dohled nad oběma chlapci i vládu nad zemí se pustily rivalizující dvorské kliky.
Podle legendy Drahomíra najala vrahy, kteří na Tetíně zlikvidovali její rivalku, sv. Ludmilu.
Patřily k nim také tchyně a snacha, Ludmila, matka zesnulého knížete, a Drahomíra, vdova po Vratislavovi. V mocenské hře na Pražském hradě nešlo pouze o vliv na domácí politickou scénu, ale také o zahraniční směřování přemyslovského státu. Tedy zda pomyslný politický kompas ukáže na Sasko, či na Bavorsko.
Urozená nevěsta z kmene Pšovanů
Do značné míry to byl podle historiků výsledek sebevědomé a energické zahraniční politiky zesnulého knížete Vratislava I. Jeho aspirace se ukázaly také při volbě nevěsty.
Zatímco Ludmila, choť prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje, pocházela ze středočeského kmene Pšovanů, Drahomíra se mohla pochlubit urozenějším původem. „Pocházela ze starodávného plemene Stodoranů či Havolanů, jedné z větví Luticů neboli Veletů,“ připomíná Petr Charvát. Podle dávných letopisců se právě Veleti či Lutičané těšili pověsti nejúctyhodnějšího z tehdejších slovanských národů.
Ve střetu obou žen hrála podle historiků roli i víra. Ludmila byla hluboce věřící oddanou křesťankou na rozdíl od Drahomíry. „Dá se hovořit o střetu dvou vdov, z nichž mladší bojovala intrikami a starší modlitbou a křesťanskou láskou, v níž vychovávala pravého českého knížete od útlého dětství,“ uvádí historik Jan Chlumský. Ludmila se měla navíc mezi tehdejší elitou těšit větší oblibě.
Souboj o regentství v přemyslovské doméně vyhrála mladší z obou urozených dam, Drahomíra.
„K takovému kroku došlo v českých dějinách raného středověku poprvé a bezmála naposledy,“ píše Charvát.
Ludmila ovšem získala kontrolu nad výchovou obou urozenců, Václava a Boleslava. O Václava na hradišti Budeč pod babiččiným patronátem pečovali kněží, kteří jej mimo jiné školili ve staroslověnštině a latinském ritu. Duchovní z Bavorska ovšem podle Ludmiliných odpůrců chlapce nemístně „kazili“, vychovávali z něj údajně více mnicha než bojovníka.
Václav se navíc blížil do let, kdy mohl usednout na kamenný stolec, na němž byla na Pražském hradě nastolována česká knížata. A vliv nad mladičkým vladařem, a tím nad celou zemí mohla uplatnit Ludmila, jeho oblíbená babička. To měla Drahomíra na vědomí a spor mezi kněžnami se tak dál vyostřoval. Napjaté vztahy obou žen se nezmírnily ani poté, co kněžna Ludmila odešla do ústraní na hradiště Tetín nad pravým břehem Berounky.
Vikingové rádi sloužili za slušný žold Přemyslovcům
„Na tom hradě, kam se uchýlila, je od nepřátel znovu pronásledována. Řečená vévodkyně Drahomíra tam totiž nějaké své velmože, syny nepravosti, jménem Tunnu a Gommona, poslala, aby její tchyni zahubili,“ uvádí Kristiánova legenda, psaná pár desítek let po tetínské vraždě.
Přítomnost varjažských neboli vikinských bojovníků nebyla na Pražském hradě tehdy výjimečná. Tito ostřílení a všeho schopní bojovníci rádi vstupovali za slušný žold do služeb Přemyslovců. Za Ludmilinu vraždu dostali zabijáci přislíbenou odměnu. Gommona však prý Drahomíra později nechala i s rodinnou zlikvidovat. Tunna uprchl ze země.
Kníže Václav nechal svou babičku, zahrabanou nedůstojně u stěny na Tetíně, asi v roce 925 přenést do svatojiřského chrámu na Pražském hradě. Slavnostní bohoslužbu tehdy vedl řezenský biskup Michal, pod jehož duchovní správu Čechy spadaly. Již u hrobu na Tetíně došlo k prvním zázrakům. K oficiálnímu potvrzení její svatosti došlo v polovině 12. století. Učinil tak papežský legát Quido di Castello, který tehdy pobýval v Praze na dvoře Vladislava II.
