První čtyři kola mají své nové majitele. Děti se s nimi projely rovnou ve škole...

První čtyři kola mají své nové majitele. Děti se s nimi projely rovnou ve škole pod dohledem Andrey Radové. | foto: Pavel Svačina, MF DNES

Čtyři děti dostaly první kolo, matka samoživitelka měla slzy na krajíčku

  • 37
Čtyři děti z Mladoboleslavska se radují z nových jízdních kol. Pomohl jim k nim projekt, který pomáhá sociálně slabým rodinám. Jeho autorka se nechala inspirovat podobným příběhem z Ameriky.

„Posláním iniciativy je darovat jim jejich první kolo v životě. Takové to opravdové kvalitní nové pěkné kolo,“ vysvětluje organizátorka projektu Kolo dětem, který pomáhá sociálně slabým rodinám, Andrea Radová. K charitě se dostala díky tomu, že jednou večer s manželem koukala na televizi. 

„Dívali jsme se na dokumentární pořad o lidech napadených v Americe pumou. Jeden takový příběh byl o Marku Reynoldsovi, kterého tato šelma zabila. Když popisovali jeho život, vyšlo najevo, že vyvíjel podobnou činnost jako my nyní, tedy sám od sebe šetřil své peníze, oslovil kolegy a kamarády a z výtěžku nakoupil jízdní kola, která daroval dětem v nouzi ze svého okolí,“ vypráví Radová.

Po Reynoldsově úmrtí se jeho rodiče rozhodli v jeho odkazu pokračovat a založili oficiální nadaci. „Ta myšlenka se nám velmi líbila, protože jsme s manželem sami vášniví cyklisté,“ říká Radová.

Podle ní se hodně pomáhá dětským domovům, etnickým menšinám, ale stále také zůstává prostor na pomoc běžným rodinám.

Děti nejsou terčem posměšků

„Už teď cítíme, že počet velmi zadlužených rodin stoupá. Možnost získat půjčku s vysokými úroky je tak snadná, že bude podobných případů ještě přibývat,“ potvrzuje ředitelka školy v Dolním Bousově, která se do projektu  zapojila, Kateřina Karnová.

Problémy mají také matky samoživitelky, od nichž z různých důvodů odešli partneři a neplatí výživné. „Děti z takových rodin pak nemohou chodit na všechny kroužky, nemají na základní školní pomůcky a třeba ani na školní obědy,“ říká ředitelka Karnová.

Právě v Dolním Bousově mají rodinu, kde sama maminka pečuje o čtyři děti. To pak peníze putují skutečně jen na to nejnutnější. „Pro nás je velmi důležité, že i když je maminka těchto dětí v tak složité situaci, tak se snaží rodinu zajistit, děti plní školní docházku, prostě fungují,“ vysvětluje ředitelka.

Škola už pro čtveřici malých školaček zajistila také peníze na obědy z fondu Obědy pro děti. Holčičky tak nevypadávají z kontaktu s vrstevníky, mohou s nimi jít na oběd a nejsou terčem posměšků, že na obědy nemají.

Když přišla Radová s nabídkou do Dolního Bousova, věděla Karnová hned, kterou rodinu obdarovat. „Vzhledem k tomu, že tam jsou dvě větší a dvě menší děti, tak si kola mezi sebou postupně půjčí a budou opravdu využitá správným směrem,“ dodává ředitelka.

Spolu s rodinou z Dolního Bousova si kola převzali také chlapec a dívka ze sociálně slabší rodiny v Mladé Boleslavi, kde se o děti též stará jen maminka samoživitelka, jejíž partner rovněž neplatí alimenty. Tuto rodinu zase vytipovala sociální pracovnice.

„Je to pro nás velká pomoc, děti kola nemají. Nedivte se, že mám slzy na krajíčku, obě děcka se na to hrozně těšila, chudáci nemohli ani dospat. Rychle jsme spěchali ze školy, abychom mohli přijet,“ říká jejich maminka, která si přála z pochopitelných důvodů zůstat v anonymitě. 

„To je všechno od života?“

Konkrétní děti z konkrétní rodiny se budou organizátoři snažit najít vždy přes sociální pracovnice v daných městech nebo přes ředitele škol, kteří mají nejlepší přehled.

Největším oříškem bylo pro zaměstnanou mámu dvou dětí skloubit práci a shánění peněz na nákup kol. 

„Mám sice dobrou, ale pro mě nezáživnou práci v administrativě velkoobchodu s plynem v Praze. Vím, že se nemáme špatně a že bych si stěžovat neměla, ale na druhou stranu jsem si říkala: To je všechno od života? Ještě jsem prostě potřebovala něco, co mě bude naplňovat,“ vysvětluje Radová své charitativní počiny.

S manželem nechtějí dělat charitu ve velkém, i když si původně říkali, že založí nadaci, zatím se věnují spíše „rodinné“ pomoci, kdy s využitím známých, příbuzných, sítě kamarádů a dalších dárců seženou peníze na čtyři pět kol ročně. 

„Rozhodla jsem se, že zatím nebudeme zakládat žádnou oficiální organizaci, ale půjdeme tou inspirativní cestou Marka Reynoldse v Americe. Svým způsobem to takto jednoduše dělat jde. Kdokoli by chtěl koupit kolo třeba s partou kamarádů, tak je to možné,“ říká.