Na nákupy si šije vlastní sáčky, myčku a pračku plní svými čisticími prostředky, na kompost dává rozložitelné kartáčky na zuby či houbičky na nádobí. Zabaleným produktům se snaží vyhnout, směsný odpad v domácnosti za měsíc se jí vejde do zavařovačky.
Tak žije Martina Kročilová z Prahy. Patří mezi skupinu mladých Čechů, kteří nechtějí vytvářet další a další odpadky. Každý Čech totiž průměrně vyprodukuje ročně kolem 300 kilogramů odpadu, z toho 54 kilogramů vytřídí, v supermarketech bere zdarma igelitové tašky i pytlíky, zabalené potraviny a vodu „tahá“ po kartonech v plastu. Vše brzy končí v odpadkovém koši.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Stejně jako většina lidí vyrazí i Martina Kročilová jednou za týden na velký nákup. Našla si ale svůj styl. Pečivo, ovoce a zeleninu si ukládá do vlastních bavlněných pytlíků. „To byl začátek boje proti zbytečnému odpadu. S vlastními pytlíky jsem začala chodit zkraje roku 2015. Tehdy byla v Česku myšlenka ‚nulového odpadu‘ polem neoraným. Byla jsem v obchodech za exota,“ říká šestadvacetiletá žena.
Zboží do vlastní nádoby
Luštěniny, rýži, mouky či oříšky a sušenky nebo koření nakupuje ve speciálních obchodech nesoucích označení „bez obalu“, které dnes fungují v každém větším městě. „Tam je podmínkou donést si vlastní nádobu, do níž mi produkt prodavači naváží. Ráda tu kupuji ovesné vločky nebo instantní kaše k snídani,“ popisuje Martina.
Ovoce a zeleninu pak shání nejraději na tržištích. A zase do vlastních pytlíků. „Mám jich několik podle velikosti. Neváží skoro nic, takže nepřiplácíte,“ vypočítává. Poslední zastávkou při velkém nákupu, na který si ráda jednou týdně vyčlení dopoledne nebo odpoledne, býval řezník.
„Dnes už maso nejím, dříve jsem si přinesla vlastní krabičky na nákup,“ vysvětluje Kročilová. „Někdy s tím ale měly prodavačky v supermarketech problém, prý kvůli hygieně. U ‚menších‘ řezníků to však bylo bez potíží,“ podotýká.
Žížaly měla kousek od postele. Vyráběly kompost
Martina Kročilová je trochu „líná“. Přesněji nerada neustále vynáší plné koše do popelnice, a proto začala před časem přemýšlet, jak tuto aktivitu co nejvíce omezit. Navíc při svých cestách po Asii viděla, kolik odpadu se válí po ulicích bez popelnic v rozvojových zemích a řekla si, že lidstvo už to fakt přehnalo. „Postupně jsem začala budovat systém a směsný odpad za měsíc se vešel do dvou kýblů,“ chlubí se. Jak to vlastně udělala?
Jak si v domácnosti co nejlépe poradit bez zbytečného zatěžování okolního světa
|
Základem je několik odpadkových košů, což začíná být v českých bytech a domech standardní záležitost.
„V Praze normálně třídíme plasty, papír, kartony, sklo a nakonec směsný odpad – toho bývalo nejvíc. Ale pozor, 40 až 60 procent směsného odpadu je bioodpad, který lze dát na kompost,“ vysvětluje.
„Majitelé zahrádek se nediví, ti mají kompost celá léta. Ve městě není problém dát si kompostér na balkon, ale třeba i na chodbu. Já dlouho bydlela v paneláku v 1+kk a vermikompostér s žížalami jsem měla v bytě, kousek od postele, a můžu říci – vůbec to není cítit,“ dodává s úsměvem.
Množství směsného odpadu, tedy toho, který již nelze recyklovat a končí na nejbližší skládce, kde pak leží desítky i stovky let, se zmenšovalo víc a víc.
„Dnes ho vyprodukujeme jednu zavařovací sklenici za měsíc,“ říká s nadšením a dodává, že naposledy tam uložila například kovové zbytky ze svíček či informační cedulky z textilu. „Nahradili jsme většinu věcí z koupelny rozložitelnými alternativami, na kompost dáváme i zubní kartáčky, tyčinky do uší nebo houbičky na nádobí z rostlinky lufy válcovité – toto všechno se dnes docela běžně prodává v obchodech a je stoprocentně rozložitelné,“ uzavírá Martina Kročilová.
