Rod devětačtyřicetiletého elektrikáře Martina Růžičky přišel na Křivoklátsko za císaře Karla IV., má tedy pěkně hluboké kořeny. Ve středověku rod dodával punčochy na hrad Křivoklát. Na Rakovnicku zase spoluzakládal ve středověku malou osadu Nový Dům a do dějin se zapsal i později.
Martinův předek, císařský voják, toto poutní místo s kapličkou v křivoklátských lesích ve 14. století hlídal. Poslalo ho tam hejtmanské nařízení. Traduje se, že čerstvě odkůrované dřevo kostelíka a vojákova srubu svítilo do krajiny novotou tak, že lidé místu začali říkat „u nového domu“. To později dalo malé vsi název. Uběhla staletí, a nejenže tu rodina stále žije, ale zanechala po sobě v historii čitelné stopy.
Příběh rodu vyhrabal v zaprášených archivech otec Martina Růžičky Josef, který byl fanda do historie. „Sestavil rodokmen, hledal po archivech a kronikách fakta. Ta pak přetavil do poutavých příběhů, které nám vyprávěl.
Zmíněný voják, jenž se také jmenoval Martin Růžička a který přišel hlídat kapličku, prý žil v letech 1346 až 1379. Později byla kaplička přestavěna na kostelík při mnišském klášterci, voják Růžička ale ve vsi zůstal,“ říká Martin.
Až do začátku 17. století má rod v dokumentech mezeru, ale jak je vidno z pozdějších kronik, Růžičkovi potomci tu dále žili.
„Jeden z nich, knížecí vrátný Ferdinand Růžička, se třeba narodil v roce 1691. Jeho vnuk Antonín byl punčochář. Rod Růžičků měl v 18. století povinnost dodávat na hrad Křivoklát určitý počet punčoch. Byli jsme dost početná rodina. Naši předci měli v 18. a 19. století i jedenáct dětí,“ podotkl Martin.
Profesí měli během historie hodně, ale především byli Růžičkové hostinští. Prvním hostinským rodu byl Josef Růžička. Narodil se roku 1814 a zemřel na tuberkulózu. Věhlas získal hostinec s krásnou zahradou za dob Martinova dědy Josefa. Dokonce se po zahradě procházely i filmové hvězdy.
„Můj dědeček bojoval za 1. světové války v Srbsku a odtud si přivezl zvláštní zálibu – kaktusy. Pěstoval jich desítky, některé měly až dva a půl metru. Vždy na léto je rozsadil do zahrady. Dokonce tu postavil i zvláštní venkovní posezení s charakteristickou věžičkou,“ vypráví dnes nejstarší muž z Růžičkova rodu.
„Hostinec byl za první republiky oblíbeným výletním místem. Vyhlášená tu byla dobrá káva se šlehačkou. Návštěvníky do těchto končin přitáhly poutě k soše svatého Jana Nepomuckého, která stojí za vsí,“ dodává.
Zahrada uchvátila Vávru
Josefovu krásnou zahradu pak v roce 1940 objevil i režisér Otakar Vávra a rozhodl se tu natočit milostné scény s Natašou Gollovou a Svatoplukem Benešem do filmu Pohádka máje.
„Můj táta, kterému bylo tehdy 12 let, musel každé ráno, než přijeli filmaři, pečlivě uhrabávat pískové cesty. Ještě máme doma židle, na kterých sedával štáb včetně slavných herců,“ pochlubil se Martin.
Vzpomínal i na svou chůvu, která zlatou éru hostince ještě pamatovala. „Děda měl za první republiky k hospodě ještě hospodářství a Bohumila Pavlíčková přišla do stavení jako sloužící. Pak vychovávala mého tátu a ještě i mě.
Narodila se v roce 1900 a zemřela v 82 letech. Byla už členem rodiny, který s Růžičkovými prožil celý svůj život. Trávila s námi celé dny,“ říká s nostalgií v hlase novodomský patriot.
Růžičkův hřebec stál modelem Myslbekovi
Vyhlášenou hospodu ale děda Josef otevřel, až když mu bylo 70 let. Hned po 1. světové válce totiž sloužil v Lánech a v Praze jako důstojník u plemenných koní. „K té době se váže ještě jedna dědova zajímavost. Hřebec, na kterém sedí svatý Václav na Václavském náměstí v Praze, byl dědův kůň, měl ho na starosti.
Právě ten stával sochaři Myslbekovi v kasárnách na Pohořelci modelem a děda u toho byl. Kasárna prý bývala plná sádrových modelů,“ vypráví Martin. Dnes už vyhlášené Růžičkovo hostinství v Novém Domě nenajdeme a zahrada zpustla.
Hospoda fungovala celou 2. světovou válku a chvíli ještě po ní. Vedl ji tehdy Martinův táta.
V 50. letech za socialismu soudruzi rodině hostinství sebrali a udělali z prostor prodejnu Jednoty. Alespoň tu Růžičkovy nechali bydlet. „Táta ještě dokonce pěstoval po dědovi i ty vyhlášené kaktusy, ale byl to neúnosně nákladný koníček, tak je v 80. letech rozdal. Po revoluci nám prostory vrátili.
To už však obec v bývalé staré škole zřídila hospodu a vracet se k té naší nemělo smysl. Já jsem si tyto místnosti pak předělal na své bydlení,“ vysvětluje konec jedné starobylé rodinné tradice Martin.
Na její obnovu už totiž nepomýšlí. „Jsem elektrikář v rakovnické továrně na prací prášky a kosmetiku, syn Jan montuje okna. O hospodě neuvažujeme. Venkovní posezení pod věžičkou bychom ale rádi obnovili, teď je to tam zarostlé, zchátralé. Bude sloužit už jen rodině, žádní hosté,“ uzavírá Martin.
