Ředitel lidického památníku v minulosti řekl, že každý Čech by měl alespoň jednou za život navštívit Lidice. Platí to samé podle vás i o kutnohorské kostnici?
Zrovna nedávno jsem vymyslela motto: Kdo nikdy nebyl v kostnici, jako by nebyl. A opravdu si myslím, že to tak je. Sedlecká kostnice je unikátní, a jakmile do ní člověk vstoupí, tak si uvědomí, co je v životě skutečně důležité. Zatímco zmíněné Lidice jsou významným místem v kontextu novodobých dějin, naše kostnice má kořeny až ve dvanáctém století. Ta hluboká historie je tu všudypřítomná a rezonuje v celém areálu.
Souhlasíte však, že u řady lidí může kostnice vzbuzovat i rozporuplné pocity?
Určitě. Hlavně Češi ji mohou vnímat jako něco morbidního, bizarního, nebo dokonce nechutného. Ale je nutné si uvědomit, že jde o hluboký otisk doby a nedílnou součást naší historie. A také pramen, jakým způsobem lidé ve středověku vnímali smrt.
Pojďme od minulosti k současnosti. Vrátila se v létě návštěvnost kostnice a dalších památek, které spravujete, na úroveň doby před pandemií?
Bohužel, s rokem 2019 to nelze srovnávat, turistů je o poznání méně. Celý cestovní ruch v Kutné Hoře se změnil. Kdyby byl rok 2019, tak tudy teď (rozhovor vznikal v pátek ráno v infocentru farnosti, pozn. red.) prochází už nejméně šestá skupina asijských turistů. To nyní neuvidíte.
Předpokládám, že zahraniční turisté vám citelně chybějí...
Jednoznačně. Když se podívám do čísel před pandemií, tak většina našich návštěvníků přijela z ciziny. Ať už ze západní Evropy, Číny, Japonska nebo Koreje. Pokud to zobecním, tak zahraniční turisté, kteří přijeli do Prahy, zároveň v rámci výletů vyrazili i do Českého Krumlova a Kutné Hory. Loni a letos k nám přijelo zhruba o sedmdesát procent turistů méně než v letech před pandemií. A kdybych počítala jen cizince, tak je to dokonce devadesát procent. V posledním roce a půl jsou totiž majoritní skupinou Češi. Z toho zbytku, který tvoří cizinci, výrazně přibylo pouze Poláků a lidí z Pobaltí.
Dají se na tom poklesu najít nějaká pozitiva?
A víte, že kupodivu ano? Dříve jsme totiž hodně bojovali s takzvaným overturismem. Lidé nás brali prostě jako atrakci; stejně jako například Louvre, Pisu nebo Split. To vše s pandemií rázem opadlo. A je potřeba říct, že turismus je teď v Kutné Hoře mnohem zdravější. Lidé přijíždějí i na několik dní a nejsou tak časté výlety typu „vidět kostnici a hned odjet“. Především české rodiny, které v létě přijíždějí, tu pobudou dva tři dny, projdou si celý region, což je navázané na další služby cestovního ruchu, jako jsou hotely, restaurace, muzea a ostatní památky.
Pokud se nemýlím, tak jste měli zavřeno od loňského října až do letošního 5. května. Byla někdy kostnice tak dlouho uzavřená?
Ne, nikdy, a to vezměte, že jako turistický objekt se kostnice pro veřejnost otevřela už před druhou světovou válkou. Přišli jsme tak o desítky milionů korun.
Musela jste kvůli ztrátám ze vstupného, které jsou vaším hlavním příjmem, propustit některé zaměstnance?
Bohužel. Před pandemií nás tu bylo dvacet a zůstalo dvanáct. S osmi lidmi jsem se bohužel musela rozloučit. Kromě toho, že bych už neměla na jejich výplaty, bych kvůli úbytku turistů pro ně neměla ani práci.
Radka Krejčí
Před postem ředitelky sedlecké farnosti pracovala jako HR manažerka pro centrální Evropu v módní firmě. „Bylo to ale hodně náročné a dá se říci, že jsem tam vyhořela. To se v Kutné Hoře stát nemůže; už kvůli tomu, jak mě naplňuje práce na místním komunitním životě a s historií,“ říká Radka Krejčí. |
Jak se výpadek v příjmech podepsal na rozsáhlé rekonstrukci kostnice, která probíhá za plného provozu už několik let?
Práce, které začaly v roce 2014, jsme museli letos výrazně zpomalit. Potýkáme se navíc s řadou komplikací; nepracujeme totiž jen s maltou a cihlou, ale také s lidskými ostatky. A tak řešíme, kam pohřbít kubíky poničených kostí, které už není možné použít, nebo problémy se statikou a vlhkostí v kostnici. Náročná je také práce restaurátora, který renovuje tisíce kostí. Nejdříve je totiž musejí mechanicky očistit kartáčkem, poté je namočí ve vápenném mléce a nakonec je suší. Zatím jsme do oprav investovali celkem kolem 80 milionů korun. A vzhledem k tomu, že práce nejsou ani v polovině, vyšplhají se náklady k téměř 200 milionům korun.
V souvislostí s pietou v kostnici mě zaujalo, že jste v ní turistům zakázali focení. Proč?
Někteří turisté totiž absolutně nerespektují, že se nacházejí v místě hromadného hrobu našich předků. S kostmi se lascivně fotili. Dělali si nechutná selfie, která dávali na sociální sítě, a někteří dokonce kosti olizovali, což je šílené. Jedna paní v kostnici cvičila jógu. A když už jsme u těch bizarností: občas se nám stává, že nám lidé nabízejí ostatky svých příbuzných, kteří zemřou...
... jako že někdo zavolá, že by chtěl mít dědečka v kostnici?
Ano, skutečně se to občas děje. Ale jak někdy s černým humorem říkám: nové už nebereme. V kostnici se zrcadlí otisk historie a jsou v ní umístěné kosti obětí hladomoru a husitských válek.
Jaké speciální akce v létě v objektech farnosti probíhají?
Nejvíc nás těší třináctý ročník festivalu Kutnohorské léto, kdy se každý den v týdnu koná nějaká zajímavá noční produkce. V pondělí tak máme v sedlecké katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, jež je podle mě ještě krásnější než známější Chrám svaté Barbory, večerní kostýmované prohlídky s cisterciáckými mnichy a řádovými sestrami. To samé pak čeká návštěvníky kostnice o úterních večerech. V katedrále je navíc výstava místního fotografa Ondřeje Soukupa věnovaná tragédii v Černobylu. Největším lákadlem zářijového programu je pak koncert „Paganini“ v podání houslisty Pavla Šporcla.
Jaké podmínky nyní vlastně musejí lidé dodržovat při návštěvě kostnice? Vyžadujete certifikáty o očkování či testu?
Ne, pro nás platí stejná pravidla jako pro muzea. Vzhledem k tomu, že u nás téměř nemáme skupinové prohlídky a kostnice je určená výhradně pro ty individuální, tak nic z toho nekontrolujeme. Výjimkou jsou jen noční skupinové prohlídky kostnice a sedlecké katedrály, kde je nutné mít u sebe doklad o bezinfekčnosti.
