Za vším stojí historička a ředitelka Českého muzea stříbra Světlana Hrabánková. „Když se po letech ohlédnu, kolik jsem ušila historických praporů, tak si říkám, že jsem byla úplný blázen,“ vzpomíná v rozhovoru pro MF DNES Hrabánková.
Jak vás napadlo pořádat takovou akci?
V roce 1992 jsme jako muzeum byli spolupořadateli mezinárodní konference pořádané k výročí příchodu cisterciáckého řádu do Čech. Řekli jsme si tehdy, že by se mohlo v Kutné Hoře konat také něco pro obyvatele, něco, co by upozornilo na významnou historii Kutné Hory. Lidé byli dychtiví všech aktivit, protože se městské slavnosti po léta prakticky nekonaly. První stříbření byl jen zhruba hodinový historický průvod do Vlašského dvora.
Na programu jste se podílela sama?
Pokud jsem chtěla, aby se něco podobného opakovalo a vyvíjelo, musela jsem tehdy zapojit svou rodinu a přátele. Vše se rozjíždělo velmi pomalu a obtížně. Když se po letech ohlédnu, kolik jsem ušila historických praporů, tak si říkám, že jsem byla úplný blázen. Každý večer jsem šila kostýmy, na podlaze střihala látky na prapory a vyráběla z malých obrázků šablony na erby, hodiny jsem vystřihávala a entlovala ty obrovské říšské orlice a lvy.
Druhý ročník byl už větší?
Další ročník byl již sérií scének, kde vystupoval i král, dramaturgicky to však nebyl nijak vytříbený program. Napadlo mě, že když stříbření Kutné Hory, musí být v ději obsažena historie dolování a mincování, a především konkrétní český král. Doktorskou práci z české historie jsem měla zaměřenou právě na dobu vlády Václava IV. a ten byl pro Kutnou Horu naprosto stěžejní a i jako panovník jí byl nejblíže.
Toto město jako svou mocenskou oporu velmi podporoval, dokonce nechal budovat ve Vlašském dvoře královské sídlo. V roce 1996 jsem tedy období vlády Václava IV. i s jeho historickou faktografií a osudy tehdejších lidí zasadila přímo do scénáře. Od té doby se vždy pohybujeme na konci 14. století. Hlavní kostra programu s příjezdem a vítáním krále zůstává základem a na ten navazují další a další programové celky, vždy s novými scénkami, tanci, hudbou.
Sháněla jste snadno dobrovolníky, kteří by vám pomohli?
První roky byly krušné. Oslovení lidé často neměli příliš zájem se na organizaci ani amatérském účinkování podílet. Třeba když jsem tehdy zkusila jako trubače zapojit kluky z lidušky, tak řekli, že se do punčocháčů neobléknou a ztrapňovat se jako strašidla nebudou. Jeden ročník nám jako zbrojnoši dokonce pomáhali i vojáci. Až po pěti až šesti letech, kdy se akce stala rozsáhlejší a atraktivnější, začali mít další a další lidé zájem zúčastnit se. „Osvětově“ mezi nimi hlavně působila zdejší akademická malířka Jitka Jelínková, ta začala šít kostýmy.
Šije pro všechny zájemce?
Jitka vytváří oblečení pro měšťany, takzvaný kostýmovaný komparz, a diváky, kteří se chtějí více zapojit do atmosféry. Hlavní postavy kostýmuje moje sestra výtvarnice Vladěna Vejmelková. Král i královna mají velmi bohatý šatník včetně klobouků, čepců a doplňků jako zdobených pásů a šperků. Naše kostýmy nám závidí i Barrandov.
A vy sama chodíte v kostýmu?
Chodím ve dvorských šlechtických šatech už téměř od začátku. Jitka mi tehdy přísně řekla: „Když chceš přesvědčit lidi, aby se oblékli do kostýmu, nemůžeš být v civilu.“ Tento první kostým nosím na některé části programu dodnes, jen jsem jej musela trochu poupravit, byl ušitý pro mladší a štíhlejší dámu.
Vaše další sestra je dokonce choreografkou celé akce.
Sestra Jaroslava Špačková sem každoročně vozí ze Vsetína sedm až osm desítek malých tanečníků, což jsou její žáci z tamní základní umělecké školy. Už od třetího ročníku vytváří choreografii přímo pro „stříbření“. Tehdy jsem těmto dětem dala „umělecké jméno“ Rondellus. Přijíždějí dvěma autobusy i vlakem, jejich obrovský soubor v podstatě dělá pohybový a taneční kolorit celé akce, neboť celé stříbření je vlastně tak trochu i taneční divadlo, celý scénář je proložen slavnostními tanečními nástupy královského dvora a tanečními vystoupeními různých postav.
Na co se nejvíc těšíte?
Každým rokem je špičkové něco jiného. Nejvíc lidí však jezdí na zahájení. Ke chrámu sv. Barbory přijdou postupně dva průvody, nejdřív rychtářský, pak královský. Následuje ceremoniál vítání krále horníky, v této části programu je „na place“ v jednom okamžiku nejvíc účinkujících. Letos jich bude téměř tři sta. Všechno je v tu chvíli ještě trošku nervózní, protože naši účinkující se sem sjíždějí až v pátek a mají možnost pouze krátké zkoušky v pátek večer. Některé části se vůbec nezkoušejí a jedou se naostro.
Stříbření pořádáte letos už po šestadvacáté. Chtěla jste někdy skončit?
Každý rok uvažuji o tom, že stříbření s jeho nesmírnými produkčními obtížemi organizuji již naposledy. Je to náročná práce, od technického zabezpečení po shánění peněz, sponzorů, koordinaci všech zúčastněných. Navíc jsme závislí na počasí. Loni nás zasáhla hrozná bouřka právě v době, kdy probíhala na přípravu nejnáročnější krásná historická část – svatojánská dvorská slavnost. Voda tekla proudem do zvukařské kabiny, do mixážního pultu, zaplavovala kabely. Vítr rval praporce a diváci utíkali. Tehdy jsem se musela během pěti minut rozhodnout a odpovědět i policii, která mně volala, jestli budeme za tak nebezpečných podmínek pokračovat. Slavnost jsem ukončila. Nekonal se pochodňový průvod, tanec s kahánky a ani ohňostroj.
A je tu další ročník...
Samozřejmě mě to loni zasáhlo, druhý den mě lidé, kteří tak rádi kritizují druhé na sociálních sítích, napadali za nezvládnutou organizaci. To vezme člověku energii, byla jsem rozhodnutá skončit. Na druhé straně mě nalomilo to, že děti, které se vracely v neděli večer do Vsetína, brečely v autobuse jako želvy, že už bylo stříbření naposledy. Pro ně je to událost, na kterou se těší, mají ji za odměnu. A za těmito dětmi jezdí potom do Kutné Hory celé jejich rodiny auty. Stříbření je tak pojmem i po celé Moravě, to mi zase dává energii tak trochu zpět.
