Cca 2 roky zpět jsem byl svědkem sražení člověka tramvají. Bohužel ani můj úder do prsní kosti a následné další pokusy přítomného lékaře nevedly k udržení toho pána při životě. Já byl přímo u toho a pak přiběhl lékař. Byli jsme z toho špatní oba, dodnes se vídáme...

Nejsem si jist, jestli prekordiální úder má v případě sražení vozidlem smysl. Ten dává smysl při úrazu elektrickým proudem. Ale jinak

Manželka občas jezdí se záchrankou jako lékařka a je to někdy drsné. Jenom staří mazáci to zvládají bez emocí, po těch to stejká, protože jinak by se z toho zbláznili.

nesouhlasím s Vaším dělením. Patřím ke "starým zdravotnickým mazákům", leccos zvládám bez emocí, leccos ne. Troufnu si tvrdit, že málokdo by na mě v "té chvíli" mé pocity poznal, poznal, málokdy se o tom s někým bavím.

Když se někdo viditelně nehroutí, neznamená to, že to po něm "stéká".

Dělit na staré a ostatní bych si netroufla.

Tedy ja nechci byt za cynika, ale kvalita fotky je nevalna a ja na ni vidim jen zenu v uniforme, jak zamyslene kouka do neznama a hlavu si pritom opira o ruku, ve ktere drzi slozeny kapenicek... Zadne slzy ani hrouceni se

Rozhodně cynik nejste.Ono když předáte po vlastním boji o život toho mladého nešťastníka do rukou jedinců s většími odbornými možnostmi a přitom víte, že už v této chvíli jeho naděje na přežití jsou minimální, zbývá už jen beznadějně doufat v zázrak,který nepřichází. Foto zachycuje sílu lidskosti, nikoliv slabosti. Té lékařce naprosto rozumím...

Natáčet a nebo fotografovat někoho v takové situaci může jen idiot.

Z vlastní zkušenosti vím,že člověk ze sebe dostane v podobných situacích to,o čem ani netušil,že dokáže.Prostě je schopen zachovat klid,,nějakou první pomoc poskytnout,zařídit převoz do nemocnice....A pak to na něj mnohdy dopadne a potřeboval by uklidňující injekci sám.To,že to postihne i profíka,to je samozřejmé.A že si záchranář odfoukne a jde do toho znovu,to obdivuji.Respekt.

Ja mam jinou zkušenost. Panika, nebyl jsem schopen vysvětlit pani do telefonu kde bydlím, nevzpomněl jsem si ani na jméno ulice kde jsem bydlel 10 let. Strýc si v kopci zapomněl zatáhnout ručku v autě, skocil do rezjetyho auto, půlku těla mel venku a auto vjelo mezi stromy, jedem strom trefil strejce v pase a prelomil s nim dveře od auta.

To, že brečí, když jí pod rukama umřel člověk, nesvědčí nic o neprofesionalitě. Jen prostě není robot. Respekt všem záchranářům.

Tihle lide by meli mit platy min. Jednou takove

Holka musíš to oddělit

Jinak se z toho zblázníš.

Policistům lidi vyčítaj, že jsou necitlivý ale prostě to tak být musí, jinak se z toho zblázníte. Většina záchranářů to tak má taky

To přijde, s časem a zkušenostma.

Když se bavím na toto téma někdy s lidma, tak mi to přijde, že lidi vnímají dost často záchranáře jako nějaké opraváře, kteří jsou schopni všechno opravit a ten "opravený" zase jede dál. Já jsem chtěl jít buď studovat právě na záchranáře nebo na práva. Nakonec jsem dal přednost tomu druhému, protože bych to asi nezvládl prívě po té psychické stránce. Ale i tak pořád mám někde v koutku duše ten dětský sen být tím záchranářem. Vždycky mi to připomene kolem jedoucí sanitka nebo nade mnou letící záchranářský vrtulník. Takže těmto lidem všechna čest, právě proto, že jsou jenom lidi a jednou na místě svých pacientů mohou být oni sami.

Tak já nevím - ta paní (a nebo slečna) mi nepřipadá jako zhroucená, a nebo plačící. Podle mého názoru vypadá zamyšleně a možná trochu smutně - nevím, podle čeho někteří usuzují, že její práce je neprofesionální a že jí nezvládá (stejně nikdo neví, co se jí právě honilo hlavou a soudy některých diskutujících mi připadají přinejmenším poněkud ukvapené).

Máte pravdu, ale alespoň se rozproudila diskuze o tom, zda by záchranář po zásahu měl nebo neměl brečet.