Pro návštěvníky otevíráte dva nově zrekonstruované hangáry. Co je na nich zajímavého?
Od roku 1968, kdy muzeum vzniklo, je to poprvé, co se expozičně rozrůstá. Historické hangáry Staré Aerovky se podařilo zachránit díky grantu z Norských fondů, bez kterých by jejich rekonstrukce nikdy neproběhla. Pro letecké muzeum ve Kbelích jsou přitom velmi významné. Je totiž světově unikátní nejen tím, že vystavuje okolo 150 historických letadel, ale i tím, že je představuje v dobových hangárech.
To je tak nevídané?
Ano. Návštěvníkům navíc letadla představujeme v místech, kde byla v minulosti skutečně provozována, a to je z muzejnického pohledu naprosto jedinečné. Na většině letišť v Evropě byly totiž hangáry během druhé světové války zničeny. Nejstarší hangár, který máme, je z roku 1917, a zajímavá je proto i jeho samotná konstrukce.
Co v těchto nových hangárech návštěvníci uvidí?
V prvním z nich, který vznikl v roce 1920 a má číslo šest, se nachází expozice věnující se historii firmy Aero. Mezi hlavní exponáty, které jsou tam vystaveny, patří stíhací dvouplošník Aero A-18 z roku 1923, jenž právě v tomto hangáru vznikal i z něho vzlétal. Expozici dále doplňují ceněné prototypy Aero 29 Delfín, Aero L-39 Albatros a Aero L-39 Alca.
Čemu se věnuje výstava v druhém hangáru?
To je hangár číslo pět, jenž byl postaven v letech 1940 a 1941. Za druhé světové války se v něm vyráběly letouny pro německou armádu, ale my jsme se rozhodli jej věnovat bombardovacímu letectvu a bitevním letounům z období od druhé světové války do 80. let dvacátého století. Nacházejí se v něm letadla Aero C-3A Siebel či proudové letouny MiG-15bis, MiG-21, MiG-23, Su-22, Su-7 a v budoucnu přibude také Iljušin Il-28. Expozici chceme oživit tím, že na některých těchto letadlech budou v hangáru postupně prováděny dílčí restaurátorské práce. Návštěvníci tak uvidí, že nejde jen o to, letoun vzít z depozitáře a postavit ho do hangáru, ale že to zahrnuje spoustu práce a úprav.
Lákáte také na jediný MiG-29 v České republice.
Ano. Jsem strašně rád, že se nám ho povedlo získat a že tady konečně je. Máme celou řadu migů, jež byly v sestavě československého a českého letectva a jediný, který nám ještě chyběl, byla právě ta devětadvacítka. Když se v roce 1992 dělila federace, odletěla část těchto migů na Slovensko a jejich zbytek byl v devadesátých letech vyměněn za vrtulníky Sokol polské výroby. V České republice tak žádný MiG-29 nezůstal.
Z výzbroje rovnou do muzea
Tento stíhací letoun má ve výzbroji dosud stále ještě celá řada zemí.
Přesně tak, ještě to není uzavřená kapitola. Dlouho jsme čekali, až se nám naskytne možnost ho někde získat. Pochopitelně by to šlo třeba na Ukrajině nebo v Rusku, ale nejpřijatelnější možnost pro nás bylo Slovensko. Museli jsme ale počkat, až je Slováci vyřadí z výzbroje. Což se nakonec stalo a vloni jsme s nimi jeden MiG-29, který původně sloužil na letišti v Žatci, vyměnili za náš Il-28, který máme ve sbírkách ve více kusech. Ten totiž naopak zase chyběl na Slovensku.
Podle čeho si nové exponáty pro muzeum vybíráte?
Snažíme se doplňovat vývojové a typové řady. Zároveň ale také chceme představovat protipóly. Když máme například první generaci proudových letounů z padesátých let z výzbroje armád Varšavské smlouvy, tak se snažíme získat letouny, které proti nim v té době mohly vzlétnout na druhé straně hranice. Chceme, aby si návštěvník mohl udělat srovnání, co za stroje mělo československé letectvo a co mělo třeba letectvo Velké Británie, Francie či USA.
Dá se říct, které exponáty jsou nejhodnotnější?
Nejcennější jsou zcela jistě letadla z československé konstrukční školy z období první republiky. Ta totiž nikde jinde na světě neuvidíte. Celá tahle sbírka je zároveň, jak jsem již říkal, povýšena tím, že je umístěna v dobových hangárech. Jako jediné muzeum na světě máme také Messerschmitt Me 262 „Schwalbe“ v jednomístné i dvoumístné verzi a k němu celou řadu dalších proudových letadel první generace. Tato sbírka představuje druhou nejcennější v muzeu. Jedná se o letadla jako Gloster Meteor, Vampire, Jak-17, Jak 23 a další.
Jak letadla získáváte?
Hlavně výměnou. A to ať už ze státních, nebo soukromých muzeí. V některých případech je dostaneme i darem, ale to jsou spíše výjimky. Pak se dají letouny samozřejmě i koupit, ale to děláme jen velmi zřídka. Spíše nakupujeme jejich součásti, jako palubní desky, motory a vrtule.
Hledáme Hurricana
Je nějaký letoun, který vám chybí a který byste chtěli získat?
Je. Čtyřicet let byl ve Kbelích zapůjčený Spitfire IX, který se po rekonstrukci Národního technického muzea vrátil na Letnou. Od té doby se snažíme do Kbel sehnat Hurricana, aby byly v České republice zástupci obou nejdůležitějších stíhacích letadel, na kterých naši piloti za druhé světové války létali ve Velké Británii. Je to ale velmi těžké.
Dochovalo se jich málo?
Není jich zase tak málo, ale většinou jsou v muzeích po jednom kuse. Na druhou stranu je jich ještě relativně hodně létajících, ale jejich cena se pohybuje mezi dvaceti až třiceti miliony korun, což si nemůžeme dovolit a hlavně ani nepotřebujeme, aby mohl létat. Stačil by nám uzemněný letoun, který by byl řádově mnohem levnější. Vystačili bychom si dokonce i s jeho částmi, protože jsme schopni si ho potom v našich dílnách dát dohromady.
Plukovník Aleš KnížekJe absolventem Vysoké vojenské pedagogické školy v Bratislavě, kde studoval v letech 1987–1992. Do někdejšího Historického ústavu Armády České republiky nastoupil v roce 1994 a v roce 2002 se stal ředitelem nově ustaveného Vojenského historického ústavu. Je zakladatelem Vojenského technického muzea v Lešanech a spoluautorem mnoha publikací zabývajících se vojenskou historií se zaměřením na období 20. století a vojenskou techniku. Podílel se také na vzniku desítek výstav. |
Řada letounů se k vám nedostane v úplně zachovalém stavu. Jak probíhá jejich restaurování?
Máme vlastní restaurátorskou dílnu, kde děláme většinou ta stará letadla, hlavně z období první světové války a první republiky. Dokázali bychom ale zrestaurovat i letoun z druhé světové války. Zvládneme obnovit prakticky všechno, kde se ještě k výrobě používalo dřevo a plátno. Opravu ostatních letounů pak zadáváme. Velice nám pomáhá státní podnik ministerstva obrany Letecké opravny Malešice, jenž opravuje například i vrtulníky české armády.
Zaujal mě i příběh bombardéru Petljakov Pe-2, který ležel více než 50 let v jezeře v Rusku.
Je to jeden z nejdůležitějších přírůstků do naší sbírky za posledních dvacet let. Tento letoun byl při bojovém letu nucen nouzově přistát na jezeře v Murmanské oblasti v tehdejším SSSR. Posádka z něj vystoupila a letadlo tam nechala, protože ho tehdy odtamtud nebylo možné nijak dostat. Při jarním tání led roztál a letadlo se propadlo do jezera. Pro budoucí generace to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Voda totiž letoun dokonale zakonzervovala. Kovy samozřejmě nejvíce ničí koroze a díky tomu, že k bombardéru neměl vzduch přístup, tak k ní nedošlo.
Tento stroj již tedy bude v expozici k vidění?
Postupně ho restaurujeme. První jeho část, tedy kabina, je ale již vystavena. Je to projekt, který bude trvat pět až deset let. Jednou bude ale ve Staré Aerovce stát letoun celý a to je prostě něco úžasného. Je to totiž jen jeden ze čtyř kompletních Petljakovů Pe-2 na světě.
Mohou vaše exponáty létat?
Letadla z období 1. republiky mají motorové zkoušky. Jejich motory tedy fungují a vrtule se jim točí. Protože jde ale třeba o jediný kus ve sbírkách, tak je samozřejmě nemůžeme poslat do vzduchu. Novější letadla většinou do Kbel přiletěla sama, ale dál už s nimi také létat nejde, protože jim propadly veškeré potřebné zkoušky. Máme tady švédského Drakena a Viggena, což jsou předchůdci Grippenů, a oba letouny do Kbel přiletěly.
Ve sbírce máte 275 letadel, ale asi polovina z nich je uložena v depozitáři. Není to škoda?
V depozitáři máme uložena letadla, která jsou určena na výměny. Na rozdíl od jiných muzeí na světě máme totiž od jednotlivých typů letadel více exemplářů. V tom máme velkou výhodu. A pak jsou samozřejmě letouny, které nevystavujeme, protože na ně nezbylo místo. Letadla mají pro vystavování jednu velkou nevýhodu, a to, že mají křídla a zabírají kvůli nim nepředstavitelné množství prostoru. To ale teď přestává být díky Staré Aerovce problém. Jsou v ní totiž ještě další dva hangáry, které budeme postupně zaplňovat. Jeden z nich bude věnován pouze aeroklubovému létání, aby každý člověk, který v téhle zemi létá, mohl svým dětem ukázat, na jakých strojích začínal.
