Dobrodruh Marek Havlíček se svojí „Bowbelkou“, cestovním endurem BMW R 1200 GS...

Dobrodruh Marek Havlíček se svojí „Bowbelkou“, cestovním endurem BMW R 1200 GS LC, s níž se vydal do doněckého pekla. | foto: archiv Marka Havlíčka

V zajetí se nesmíte sesypat, říká muž, který jel na motorce do Doněcku

  • 219
Zápisky cestovatele a dobrodruha Marka Havlíčka z válečným konfliktem zmítaného Donbasu, kam v druhé polovině srpna zavítal při návratu z cesty na Ural - sólově a na motocyklu - se prakticky ze dne na den staly hitem internetu. Na jeho stránky marekhavlicek.blogspot.cz, kde mimo jiné popisuje i jednodenní věznění separatisty, dosud našlo cestu přes 100 tisíc lidí.

Havlíček vykonal svou cestu sólově, na motocyklu, bez sebemenší podpory a s pocitem, že může jít o život. „Hlavně jsem chtěl na vlastní oči a uši zjistit, co se teď v Doněcku opravdu děje, a svoje zážitky následně zprostředkovat těm, kteří stojí i o jiný pohled, než nabízejí masmédia,“ říká sebevědomý a inspirativní muž z Kokořínska, který vyznává osobní svobodu a volnost.

Byla cesta do Doněcku tím nejnebezpečnějším, co jste za svou cestovatelskou kariéru dosud zažil?
Podobných cest už jsem v minulosti absolvoval víc. Třeba Irák byl ještě o něco nebezpečnější. Tam jsem se dostal do situace, kdy mi mířily na hlavu samopaly a už jsem se pomalu začal loučit se životem. Naštěstí to dobře dopadlo.

Jak vůbec „akce Donbas“ vznikla?
Původní myšlenkou výletu bylo podívat se na Ural. Projel jsem Polsko, Pobaltí, Bělorusko, Finsko a Norsko až na Nordkapp, tedy nejsevernější cíp Evropy, a pak zamířil do Ruska. Po nějakých 14 000 kilometrech mi upadla zadní brzda, motorka už začala plakat a domů mi stále zbývalo přes 4 000 kilometrů. Tak jsem začal přemýšlet, kudy se vrátím. No a napadla mě Ukrajina.

Austrálie a Nový Zéland mu převrátily priority

Zlom v životním stylu Marka Havlíčka (39) nastal zhruba před deseti lety. „Do té doby jsem intenzivně podnikal, honil se za penězi, luxusními auty a velkými domy, prostě klasický konzum.“ Prakticky ze dne na den s tímto životem skoncoval a odcestoval na roční „zkušenou“ do Austrálie a na Nový Zéland. „Tam se mi převrátily hodnoty a ­priority, prostě jsem začal přemýšlet jinak.“ Po návratu se utvrdil v přesvědčení, že chce dál cestovat. „Začalo to rok a půl dlouhou cestou kolem Afriky, pak přišel Irák a ­další destinace…“ Od té doby tráví v zahraničí zhruba tři až pět měsíců v roce.

Přestože jste věděl, že v její východní části zuří válečný konflikt?
Abych řekl pravdu, tak jsem v té době na zprávy moc nekoukal, to přišlo až později. Netušil jsem, jak to vůbec vzniklo, kdo je ten dobrý a kdo špatný. Teprve dodatečně, tak dva tři dny před odjezdem z Ruska, jsem začal zjišťovat, jak šílený ten nápad vlastně je, kde přesně se bojuje, kdo má co pod dohledem.

Hrálo svou roli v tom, že jste se nakonec rozhodl do zóny bojů vjet, i to, že jste v minulosti pár podobných cest, třeba po již zmíněném Iráku, úspěšně absolvoval?
To nebyl jen Irák, ale třeba i Kongo, Súdán a další konfliktní lokality. Mé sebevědomí vyrazit do Donbasu pramenilo ze zkušenosti, že z každého nebezpečí se nakonec vždy dá nějak vykličkovat. Řekl jsem si: přiblížím se, okouknu to, promluvím s lidmi a udělám si na tu situaci svůj vlastní názor. Pravda, nakonec to bylo přece jen extrémnější, než jsem čekal. Ale za ten zážitek mi to stálo. A jasně, jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil.

Myslíte, že se v dohledné době v Česku najde někdo, kdo by vaši cestu do Doněcka napodobil?
Otázkou spíš je, zda by to někdo jiný přežil. Určitě to bylo o duchovní vyzrálosti, protože kdybych v sobě měl nějakou naštvanost nebo nenávist k jedné či druhé straně, tak by to ti lidé vycítili a dali mi to najevo mnohem drsněji. Anebo by mě rovnou bez milosti popravili.

Setkal jste se po návratu z Ukrajiny s nenávistí „svých“ čtenářů?
Jen ať si lidé přečtou můj blog. Je na něm řada pozitivních ohlasů, ale samozřejmě jsem se setkal i s tím, že jsem Putinův agitátor, že jsem tam nebyl a celé je to fikce. Přestože jsem z Doněcka přivezl spoustu fotek a videí. Dokonce mi jeden silně věřící muž napsal, že prý vůbec není podstatné, zda tam umírají lidi, ale to, že se musíme postavit proti Putinovi, který si uzurpuje moc a chce ovládnout Evropu.

Krize na Ukrajině

Dostal jste se přímo mezi separatisty. Jací to jsou podle vás lidé?
Oni si říkají domobrana a já to chápu. I já jim říkám separatisté, ale pak jsem si uvědomil, že je to vlastně synonymum pro něco špatného. A tak to není. Jsou to obyčejní lidé, drobní podnikatelé, řemeslníci, spíše přemýšliví. Určitě jsem mezi nimi nepotkal nikoho, kdo by byl vyslovený agresor, který chce jen zabíjet.

Ptal jsem se jich, proč bojují. Odpovídali, a to cituji, že vláda v Kyjevě jsou fašisté, kteří jim chtějí ukrást jejich zem. Dalším argumentem bylo, že si oblast Doněcka a Luhanska, zhruba osm milionů lidí, osmdesáti procenty odhlasovala samostatnost, což Kyjev neuznal a poslal tam své vojsko. Proto prý založili oddíly domobrany. To prosím neberte jako propagandu: jak jsem nakoupil, tak prodávám...

Z toho, jak byli oblečeni nebo vyzbrojeni, jsem rozhodně neměl pocit, že by se jednalo o profesionální armádu. Nikde jsem nespatřil žádné ruské vojáky. Spíš mi to připomínalo „partyzánštinu“.

Potkal jste mezi nimi nějaké Čechy?
Ne. Ale ozval se mi příbuzný jednoho českého kluka, který tam měl padnout.

Jak vážné byly boje v době, kdy jste tam byl, tedy po 20. srpnu?
Často se ozývala střelba, viděl jsem raněné separatisty. Upřímně řečeno, lekal jsem se pořád a samozřejmě si i zahnědil kalhoty (usměje se). Přestože to tak možná nevypadá, já ty válečné konflikty pořád příliš nedávám. Především z psychického hlediska.

Co jste cítil, když vás zajali?
Že už to není legrace, že mají můj život ve svých rukou a jestliže rozhodnou, že mě popraví, protože mě považují za špiona, tak je konec. V té chvíli se člověk nesmí sesypat a udělat nějakou hovadinu. Snažil jsem se hrát hloupého Honzu, povídat si s nimi, ptát se jich, proč to dělají, pokusit se jim porozumět. Poté, co si mě prověřili, se jejich chování otočilo a začali mi nabízet, abych zůstal a bojoval s nimi.

Jak jste se z toho vykroutil?
Snažil jsem se jim vysvětlit, že je to jejich boj, jejich vlast. Že kdyby to byla má země, tak se nejspíš přidám.

Nebyli v šoku z toho, že se v Doněcku objevil český cestovatel?
Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem se rozhodl podívat, co se tam vlastně děje, protože vím, jak média umějí manipulovat s informacemi. Ocenili to a myslím si, že právě takovými drobnostmi jsem nakonec získal jejich důvěru.

Existoval vůbec v doněckých ulicích při vaší návštěvě běžný život?
Minimálně. Občas projelo auto, občas někdo přeběhl ulici. Spousta lidí prchala z města. Jenže pak tam byla řada dalších, kteří jednoduše neměli kam jít.

Obáváte se, že by se ukrajinský konflikt mohl přenést na celou Evropu?
Ano, řada indicií k tomu bohužel směřuje. A trošku mě děsí, kolik lidí v Česku si stále myslí, že se nás ta věc netýká...