Kuličky
|
„Tenhle důlek tady už byl, takže to máme snazší. Hrál se tu totiž turnaj mistrů,“ říká předseda klubu Benedikt Mišovič, zatímco pomocí speciální kruhové formičky vyhrabává hlínu ze zanesené jamky. Pak přichází nához, kdy se se svou soupeřkou Aničkou snaží na tuto dálku do důlku trefit, nebo alespoň co nejblíže.
„Oldo, pojď se dívat, ať vím, kam házím!“ volá na dalšího spoluhráče Anička. Za normálních okolností by se vzápětí došťouchávalo do důlku a o vítězi by bylo rozhodnuto do několika minut, v parčíku vedle petřínské rozhledny, kde jsme se sešli, se ale už rozhostila tma. Není tedy úplně jasné, čí která kulička je.
„Naše sezona začíná začátkem dubna a končí v polovině října. Kuličky si zahrajete ve sněhu jen těžko, a navíc už se brzy stmívá a není na ně, jako právě teď, vidět,“ vysvětluje Kateřina Mišovičová, mluvčí týmu a dcera předsedy.
V týmu má Kateřina ještě bratra, který je dokonce mistrem světa. To dělá z devítičlenného klubu prakticky rodinnou záležitost. Že jsou ale kuličky také multigenerační, potvrzuje jedenasedmdesátiletý člen klubu Olda.
„Je to sport z poloviny o taktice a z druhé o dobré fyzičce. Cvrnkání může být pěkně náročné. Když se hraje větší turnaj zhruba o šedesáti lidech, dokážete za den udělat třeba pět set dřepů, což je cítit,“ popisuje Mišovičová. „Proto je taky Olda jeden z mála hráčů, který hraje s podložkou vkleče,“ směje se Mišovič, podle kterého může být členem každý člověk starší čtyř let.
Jak tvrdý cvrnk při hře zvolíte, závisí také na povrchu hřiště. Vhodných míst ale po Praze stále ubývá. „Nejčastěji cvrnkáme na antuce v Modřanech. Hřiště na Střeleckém ostrově nám Praha bohužel zrušila a totéž částečně čeká i Petřín. Sem chtějí dát štěrkový povrch,“ stěžuje si Olda.
Kuličkových klubů, které sdružuje takzvaný Kuličkový svaz, je v Česku opravdu mnoho. Glásfér tým ale není jen tak někdo. „Jsme druzí nejlepší v tuzemsku,“ chlubí se úspěchy Kateřina Mišovičová.
