ŠŤASTNÁ MEXIČANKA. Učitelka hudby Edna Gomez Ruizová při setkání v Lidicích s...

ŠŤASTNÁ MEXIČANKA. Učitelka hudby Edna Gomez Ruizová při setkání v Lidicích s nejstaršími pamětníky válečné tragédie. | foto: Dan Materna, MAFRA

Mexická adoptivní máma přiletěla do Lidic na setkání s pamětníky tragédie

  • 5
Říkají jí Mexická adoptivní máma. Edna Gomez Ruizová patří ke skupince cizinců, kteří mají silný vztah k Lidicím a šíří jejich památku ve světě. Ve středu přiletěla na setkání s pamětníky válečné tragédie.

Ahóóóój, ahóóóój! volá hlasitě Mexičanka Edna Gomez Ruizová, když před polednem vchází do lidické restaurace.

Uvnitř už ji očekává několik posledních pamětníků lidické tragédie, kteří si dosud spolu povídali spíše v tiché, komorní atmosféře.

„Jsem velmi šťastná, že můžu být na setkání, o které usiluji třicet let. Toto je pro mě životní štěstí,“ povídá už španělsky s typickým jihoamerickým temperamentem. „Jsem vám velmi vděčná, že jste se sešli v takovém krásném počtu,“ děkuje, přichází ke každému z účastníků, objímá ho a líbá se s ním.

Na pamětnících je vidět, že mají také velkou radost, vítají se s ní s podobnou vřelostí a přidávají i několik slov.

„Loni jsem vám říkala, že moje zdraví bude určitě lepší, když se budu moci opět s vámi letos setkat. A jsem velmi ráda, že vás zase vidím,“ říká jedna z pamětnic, osmasedmdesátiletá Marie Šupíková, kterou nacisté jako desetiletou dívenku odvlekli do sběrného tábora v Lodži a poté ji dali na „převýchovu“ do Poznaně a Boizenburgu.

„Moc si vašeho přijetí vážím, vaše oči dobra a krasny,“ odpovídá jí lámanou češtinou návštěvnice z Mexika.

Tequilla na přivítanou

Edna Gomez Ruizová, která tento týden navštívila Prahu a Lidice, patří k malé skupince cizinců, kteří mají k Lidicím velmi silný vztah a šíří jejich památku ve světě.

U ní je ovšem tento vztah o to zajímavější, že přechází až do emotivního vztahu k samotným pamětníkům.

ŠŤASTNÁ MEXIČANKA. Učitelka hudby Edna Gomez Ruizová při setkání v Lidicích s...
ŠŤASTNÁ MEXIČANKA. Učitelka hudby Edna Gomez Ruizová při setkání v Lidicích s...

„U ní je to výjimečné, mohla by jet na dovolenou na mnoho jiných míst, ale ona za vlastní peníze sedne na letadlo a letí do České republiky,“ říká její kamarádka Gabriela Urbanová, která ji doprovázela a pomáhala s překladem.

Pamětníci sílu tohoto vztahu cítí, je jim už hodně let a absolvovali mnoho různých akcí, takže mnohem více zvažují, kam se ještě vydat a s kým se setkat. V tomto případě ale většina neváhala. „Vidět je takto pohromadě je už skutečně výjimka,“ potvrzuje ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl.

Sedmašedesátiletá Mexičanka se potkala s některými pamětníky už loni, jenže to jich bylo méně a ona by se nejraději pozdravila se všemi.

Po společném obědě otvírá přivezenou tequillu a prosí každého, aby alespoň ochutnal. „Na přivítanou,“ říká a opět každého objímá. To už všichni sedí v příjemném počasí venku a po chvíli se nese Lidicemi první písnička. „Andulko šafářova, husičky nemáš doma, husy jsou v ječmeně, Andulko, vyžeň je...“

K českým a moravským písničkám má návštěvnice z Mexika velmi blízký vztah, právě hudba byla dlouhá léta jejím hlavním spojením s Českem. „Pamatuji si, že někdy v sedmi letech jsem u nás v Mexiku tancovala na písničku Škoda lásky,“ vypráví.

Za lásku k Česku může Štrougal

Vystudovala hudební pedagogiku a psychologii a v roce 1984 nastoupila v hlavním městě Mexiko City do školy ve čtvrti San Jeronímo „Lidice“, kde začala vést místní dětský sbor.

Tady jsou kořeny jejího vztahu k Lidicím, její škola totiž stojí ve čtvrti, která byla pojmenována po Lidicích už v roce 1942, takže paní Edna se o českou vesnici hodně zajímala.

„Začala jsem učit děti vaše lidové písničky, zpívali jsme při všech pietních vzpomínkách, které u nás v Mexiko City každý rok probíhají,“ vysvětluje a ukazuje archivní černobílou fotku z roku 1984, kdy se akce účastnil tehdejší komunistický předseda vlády Lubomír Štrougal.

Bez ohledu na politiku a změnu poměrů dál učila děti lidové písničky a každý rok měla na starosti vzpomínkové akce na Lidice. Její vztah ke středočeské vesnici byl stále silnější, v roce 2004 přijela vystupovat do České republiky se svými žáky na pozvání senátu.

A o tři roky později dokonce získala prestižní cenu Gratias Agit, kterou české Ministerstvo zahraničních věcí uděluje lidem za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. „Moc si toho vážím,“ vrací se k ocenění.

Při setkání v Lidicích se ale o této ceně téměř nemluví, Edna Gomez Ruizová se ze všeho nejvíce snaží potěšit pamětníky.

Zve je na oběd a zmrzlinu, má pro ně připravené dárečky, ukazuje jim fotografie z loňského setkání i archivní fotky z minulosti, kde jsou například jejich známí.

Pamětníci působí šťastně, nad fotografiemi dlouze diskutují a nakonec s dojetím sledují video, na kterém mexičtí žáci zpívají české písničky. „Ach synku, synku, doma-li jsi? Ach synku, synku, doma-li jsi, tatíček se ptá, oral-li jsi, tatíček se ptá, oral-li jsi?“ zpívají děti a tu a tam se k nim přidávají i účastníci lidického setkání.

Příště už třeba česky

„Nejšťastnější jsem z toho, že můžu být právě s těmito pamětníky, kteří žili v původních Lidicích, velmi mě to obohacuje,“ svěřuje se Mexičanka, která o sobě s úsměvem říká: „I když nejsem Češka, myslím, že mám české srdce.“

Je čas loučení, všichni si slibují, že se za rok určitě uvidí. „Ty jsi naše adoptivní máma,“ směje se Marie Šupíková. Poslední objetí a polibky, Edna Gomez Ruizová odjíždí do Dobrušky na krajanský kurz češtiny. Moc by si totiž přála, aby si příště mohla s pamětníky co nejvíce popovídat v jejich rodné řeči.