Sladovářská zátoka. Tady po tři desetiletí vládne pevnou rukou Admirál zátoky.
„Tak že se mi říká? To jsem tedy netušil, to slyším poprvé,“ směje se třiasedmdesátiletý Petr Miller.
A nejen Admirál zátoky. Také předseda slapského Klubu vodních motoristů a bývalý federální ministr práce a sociálních věcí.
Jeho slapský příběh začíná hluboko v komunistické éře.
Krátce poté, co v roce 1953 zdejší přehrada vznikla, začala se zaplňovat lidmi. Chataři, čundráci a první rybáři s pramičkami. Místo lesů byly na Ždáni všude kolem pastviny. Dnes vzrostlé stromy tu vysadili až noví osadníci.
Miller sem nejdříve vyrážel pod stan. Pak zde parkoval se starým, děravým vojenským pontonem. Později však pod jeho rukama u Modré loděnice vyrostl náramný hausbót o rozloze víc než třicet metrů čtverečních. Druhý domov.
Slapská inventura
„Někdy mám pocit, že kdyby se na Slapech dělala inventura, měl bych vlastní razítko s číslem. Přijde kontrola, zjistí, že tam jsem, udělají si čárku, v pořádku, vyřízeno,“ říká.
Původní slapská garda za čtyřicet let zažila mnohé. Šťastné chvilky i ty dramatické. Kvůli jedné z nich, staré přes třicet let, se za nimi minulý rok vydali pátrat i policisté.
Právě díky vzpomínkám a fotografiím z místní kroniky se kriminalistům nakonec povedlo sestavit poslední hodiny Josefa z Tachovska, který se tu v květnu 1982 po pádu z kánoe spolu s dalším mužem utopil.
„Moc dobře jsem si pamatoval, jak se to tehdy stalo. Přiběhl k nám ten, který to přežil, jenže tehdy jsme měli lodě venku na břehu. Jinak bych tam mohl hned vyjet a hledat je, protože mám na lodi světlomety. I když bychom je už asi nezachránili, aspoň bychom našli jejich těla už tehdy,“ míní Miller a stále se podivuje, jak se taková nehoda mužům od vody vůbec mohla stát.
Petr MillerTřiasedmdesátiletý rodák z Prahy byl prvním federálním ministrem práce. V mládí hrál závodně hokej. Vyučil se kovářem, pracoval v ČKD Praha. Poté, co skončil jako ministr, byl manažerem v několika firmách. Je v důchodu, ale zůstává tajemníkem Sdružení výkupců druhotných surovin. Třikrát se oženil, má tři děti. |
Dokonce byl prý i u toho, když rok nato vyplavalo tělo druhého z utonulých. „Vracel jsem se ze zimoviště a proplouval jsem akorát kolem, když ho obraceli. Poznal jsem toho kluka, byl od nás ze zátoky. Byl to ošklivý pohled,“ dodává.
V paměti má i další děsivé případy. Asi před dvěma lety se v přehradě utopil mladík zhrzený láskou. Zatímco jeho parťák seděl na břehu a přemlouval ho, ať to nedělá, on šel a už se nevrátil.
Slapská přehrada podle vyšetřovatelů skrývá ještě další utonulé. Odhadem deset. Prohledávat tak členité a obrovské dno Slap prý nemá smysl a ani to není technicky možné, proto budou muset čekat, až se zase nějaké tělo vynoří.
Jak hausbóterům pomohl Husák
Jakýmsi styčným bodem Slapských byl Miller dávno předtím, než vstoupil do vysoké politiky. V osmdesátých letech měli hausbótéři na Slapech krušné chvíle.
Některým představitelům tehdejší garnitury byli trnem v oku, a tak se je snažili z vody vyhnat. Soudy proti nim se táhly několik let.
„Nebyl jsem právník, ale jako obecní zmocněnec jsem mohl zastupovat kamaráda Petra Malinu. Argumenty jsem ho nakonec obhájil tak, že vyhrál. Pak za mnou chodili další a dávali mi zmocnění, ale to už ani nebylo k soudům třeba chodit. Měli jsme to vyhrané automaticky,“ vzpomíná Miller.
Paradoxně jim pomohl sám režim. Tedy mocenská šarvátka mezi prezidentem Gustávem Husákem a představiteli Středočeského kraje.
Jeho předseda spolu s předsedou středočeské KSČ se prý v podroušeném stavu vytahovali, že „jestli si Husák myslí, že je prezidentem republiky, tak my jsme prezidenti v tomhle kraji, a do toho nám nikdo mluvit nebude“. „Jenže to se prezidentovi doneslo. A aby je přesvědčil, že to tak ale opravdu není, dopadl soud tak, jak dopadl,“ vysvětluje pobaveně.
První na moři
Miller podle svých slov drží jedno zvláštní prvenství. Možná, že také kvůli němu si přezdívku vysloužil. Ještě nikdo se prý s hausbótem neplavil po moři. Až na Admirála Sladovařské zátoky.
V roce 1987 dostali s první manželkou Hanou od její kamarádky, která tehdy pracovala v bance, devizový příslib. K jejich překvapení následně i výjezdní doložku. A tak se zrodil plán utéct do Německa.
Za úplatek nechal přetáhnout loď na Štěchovice, v Mělníce ji nechal proclít. A jelikož tehdy platil zákaz plavby sportovních plavidel po Labi, nechal ji plnou plzeňského piva, tehdy v zahraničí nejcennějším platidlem, naložit na velký šíf.
O týden později byla v Hamburku. Po peripetiích na hranici a drobném zdržení v přístavu mohlo dobrodružství začít. Tedy nejdříve po klidných německých a holandských kanálech. Jenže na cestu zpět zbývaly jen tři dny.
„Říkal jsem, nedá se nic dělat, riskneme to mořskou cestou. Tak jsme z Brém projeli mořskou závoru a cestu do Hamburku jsme si trochu zkrátili. Byly to strašné rány od těch vln, jak do nás narážely,“ popisuje dobrodruh, který tím porušil snad všechna pravidla pro plavbu, která šla.
V klidu u břehu Slap dnes tráví každou možnou chvíli. Dokonce tu odtud svého času šéfoval několika velkým firmám.
Důvod měl a stále má jasný. „Já jak tady týden nejsem, už se mi stýská,“ říká Admirál.
