Barokní sloup stál na Staroměstském náměstí od roku 1650 do roku 1918. Pražská radnice chce na náměstí vztyčit jeho kopii.

Barokní sloup stál na Staroměstském náměstí od roku 1650 do roku 1918. Pražská radnice chce na náměstí vztyčit jeho kopii. | foto: Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

Boj o symbol. Na Staroměstské náměstí se zřejmě vrátí mariánský sloup

  • 128
Po nedávném rozhodnutí pražských radních se zdá, že se možná už na podzim vrátí na Staroměstské náměstí mariánský sloup stržený v roce 1918. Pro někoho jde o cennou barokní památku, pro jiné je symbolem pobělohorského národního útlaku.

Psát o památnících a pomnících, jež se tak těsně dotýkají národní hrdosti a jejichž vznik i zasvěcení odborníci vnímají odlišně, není vůbec jednoduché. O to těžší je to v případě mariánského sloupu, jenž 268 let a 34 dní stál na Staroměstském náměstí, než ho pár dní po zrodu Československa strhl rozvášněný dav.

Od chvíle, kdy se v neděli 3. listopadu 1918 roztříštil o dlažbu, uběhlo už bezmála jedno století, i přesto je zdrojem možná nečekaně emocionálních debat mezi historiky a celkem očekávaně i mezi politiky. Po nedávném rozhodnutí pražských radních se totiž takřka nezadržitelně blíží chvíle, kdy na náměstí znovu povstane. Praha v čele s primátorem s návratem v zásadě souhlasí a sochaři jsou již s kopií sloupu téměř hotovi. Tedy alespoň s podstatnou částí.

Bojující Praha odolávala švédským vojskům čtvrt roku

Výklad historie se při pohledu zpět rád opírá o fakta. Jenže i historii lze vysvětlit různě a zrovna Češi s tím mají nemálo zkušeností. Možná ale právě na začátku 3. tisíciletí nám řekne diskuse o návratu mariánského sloupu do prostoru, který je nepopiratelným srdcem státu, víc o stavu naší společnosti, než jsme si schopni připustit.

Co je tedy dnes příčinou dvou naprosto odlišných názorů na obnovu barokního sloupu vztyčeného v roce 1650?

Právě různé interpretace motivů jeho vzniku a vlastně i zániku. Jedni ho chápou jako symbol díků za úspěšnou obranu Prahy před protestantskými vojsky v době třicetileté války a jeho stržení považují za akt barbarství. Pro druhé je naopak symbolem národní poroby po bitvě na Bílé hoře a jeho pád pak politickým gestem podtrhujícím vznik nového státu.

Když v létě roku 1648 dorazilo k Praze švédské vojsko, město na levé straně Vltavy podlehlo takřka okamžitě. To Staré a Nové Město pražské útokům vzdorovalo po tři měsíce. Až do chvíle, než se 1. listopadu švédský král Karel X. Gustav dozvěděl o podepsání vestfálského míru. Boje utichly a třicetiletá válka skončila.

"Po celou dobu obléhání se Pražané modlili u gotického obrazu Panny Marie Rynecké, který visíval na domě č. p. 20 na Staroměstském náměstí. Stavba sloupu byla poděkováním vděčných obránců města. Proto obraz umístili i do duté prostory v podstavci nově vztyčeného sloupu," vysvětluje Karel Kavička, místopředseda společnosti, jež o obnovu této památky usiluje.

Takže dle těchto poznatků nebyl zničený pražský sloup od sochaře Jana Jiřího Bendla, jenž mimochodem tímto dílem do Čech přinesl baroko, symbolem vítězství "nenáviděných" Habsburků. Kavička tvrdí, že ho nechalo postavit město Praha ze své vůle, na svém pozemku a pouze se souhlasem císaře Ferdinanda III. Habsburského.

Jen drobná odbočka. Právě tento římský císař a současně český král daroval za úspěch v bojích se Švédy Starému Městu pražskému do znaku ruku s mečem, jež hájí otevřenou bránu. Ta je dnes součástí znaku hlavního města.

Poroba za prohru na Bílé hoře, nebo vyjádření díků Panně Marii

Ovšem odpůrci pomníku argumentují, a nikoliv neprávem, že symbolika sloupu je čitelná ze sochařské výzdoby, z některých nápisů na něm, a zejména kontextem doby, jež zdůrazňuje politicko-náboženskou nadvládu vítězů vzpomínané bitvy na Bílé hoře.

O co jde? Krom latinského nápisu, který se vyznává z vděčnosti k neposkvrněné Panně Marii za odvrácení válečné hrozby, tam také stálo, že se zde "vypíná pomník oslavující vítězství legitimity a katolicismu nad kacířským královstvím". Ano, poměrně zřetelné sdělení, které při kádrování tohoto jistě sochařsky skvostného díla, a vlastně jakéhokoliv památníku či pomníku, může ještě dnes hrát nesmírně důležitou roli.

"Umělecká díla měla v každé době jinou symboliku a význam. A politicko-náboženská, téměř teokratická symbolika a účel postavení jsou v případě pražského mariánského sloupu zcela zřejmé. Některé pomníky mají silný význam, jiné slabší. A toto byl pomník se silným významem," řekl před pár týdny v pořadu Historie. cs Miloslav Bednář z Filosofického ústavu Akademie věd, jenž návrat sloupu na Staroměstské náměstí kritizuje.

Nejednoznačný výklad historie vzniku pražského sloupu není až tak důležitý jako celá staletí trvající spor mezi katolíky a evangelíky, který se krom zbraní odehrával právě v rovině symbolů.

Náměstí v lůně hlavního města má jednu dominantu, v níž se zračí dějiny skutečně průkazně. Chrám Panny Marie před Týnem, původně stavěný katolíky, při nástupu husitství ovládla reformní strana. Před čtyřmi staletími pak opět připadl katolíkům. Nikdo ho neboural, ale třeba z jeho štítu zmizel kalich, odkazující na husity, a nahradila ho socha Bohorodičky.

Místo, kde se popravovalo

Architekt Lukáš Velíšek ještě zdůrazňuje význam místa jako popraviště účastníků českého stavovského odboje. "Několik kroků od místa, kde má být mariánský sloup znovu vztyčen, je z dlažebních kostek vyskládáno dvacet sedm křížů. Dvaceti sedmi mužům zde byla jednomu po druhém sťata hlava. Jejich symbolické pohřebiště zaslouží naši elementární úctu."

"Budu rád, pokud někdo srozumitelně a přesvědčivě v souvislostech historických i současných vysvětlí, kterak zbudování sloupu rozumět jinak než jako mrazivému výrazu triumfu vítěze o to děsivějšímu, že k němu byl použit obraz archetypálně líbezný, láskyplný. Do té doby nemohu než považovat konfrontaci symbolů v konkrétních prostorových podmínkách, ke které by obnovou sloupu došlo, za hrubou a nevkusnou," pokračuje Velíšek.

Osobně si myslím, že je čas skončit s ideologickými pohledy na historické památky. Jsou totiž podpisem doby. Doby, která je již historií. I když někdo může namítat, že tímto podpisem je i stržení sloupu na podzim roku 1918. Nicméně nějaký památník, ač plný symbolů, zcela určitě nemohl za příkoří a bezpráví, která po Bílé hoře prokazatelně následovala.

"Ideologické nebo chcete-li symbolické výklady uměleckých děl jsou až jejich druhotné významové vrstvy. Jsou v čase proměnlivé a nakonec i takříkajíc vyvanou. Navždy zůstanou platné pouze základní hodnoty díla - umělecká a historická. Takže bych ty dva protichůdné názory, cenné barokní dílo versus symbol habsburské poroby, nazval spíše názory mimoběžnými," myslí si pražský primátor a obhájce obnovy sloupu Bohuslav Svoboda.

Obecně řečeno: symbolika byla vždy velmi důležitá, a to v každé etapě lidských dějin. Byla jakousi civilizační zbraní, již používaly armády kdekoliv na světě vzájemně se vraždící pro svou věc. Jistě, dnes v menší míře, a u nás ještě v podstatně menší, ale tak nějak stále "nevyvanuté". Ale není nakonec důležitější se držet morálních zásad, z nichž křesťanství jako takové vychází, než jen donekonečna podstupovat souboje o jeho výklad?

Mistr Hus versus Panna Marie

Jeden příklad za všechny. Často se zmiňuje nepatřičný duel „národního hrdiny, protestanta“ mistra Jana Husa, jenž třeba už na podzim bude ze svého pomníku hledět na jen pár desítek metrů vzdálený "katolický a habsburský" mariánský sloup. Historicky se tento souboj již odehrál. Pomník od Ladislava Šalouna byl totiž odhalen roku 1915, tedy tři roky před vznikem Československa.

Zastánci sloupu tu ovšem pro změnu argumentují symbolikou smíření. "Primárním motivem, který bude v tomto úsilí spojovat naši generaci s těmi příštími, by měl být respekt k historické paměti našeho města. Architektonické a sochařské památky nejsou totiž jen výtvarnými díly, která můžeme libovolně nahrazovat jinými výtvarnými díly. Jsou jakousi národní rodinnou korespondencí, která vypráví o době svého vzniku lépe než knihy. Ztráta takové ,korespondence‘ je většinou nenahraditelná," říká primátor Svoboda.

Historik Libor Gottfried ho doplňuje. "Mistr Jan Hus, tragicky nepochopený reformátor církve, měl ostatně jméno Panny Marie na rtech, když šel ke své popravě. Pro dodání odvahy si totiž cestou zpíval mariánský zpěv Christi virgo dilectissima." Gottfried se domnívá, že znovupostavení sloupu není přepisováním dějin, jak se někdy říká, ale naopak.

"Je to spíše vracení násilně vytržených stránek do těchto krásných a 'barevných' dějin našeho národa." Vždyť právě Staroměstské náměstí je takřka neuvěřitelnou a až trochu bizarní mozaikou naší národní historické paměti. Kde jinde se odehrávaly strasti i radosti národa tak výrazně a často než tady. Sedmadvacet křížů v dlažbě, za květnového povstání vyhořelé křídlo radnice a celá řada pomníků, ať existujících či nikoliv, nechť je toho důkazem.

A nakonec: pokud barokní sloup skutečně z dlažby znovu povstane, bude po 95 letech svým poledním stínem vyznačovat pražský poledník a bod, od něhož byly geometricky vyměřovány všechny staré plány Prahy. Ten "stín" je tu v dlažbě vyznačen, chybí k němu jen ten sloup, který ho vytvořil.