„Bývala to taková obyčejná ves. Všem na ulici jsem říkal strejdo a teto, všichni jsme se znali. O každém domě jsem věděl, kdo tam bydlí a jak se jmenuje,“ vzpomíná téměř devadesátiletý Milan Šára, jeden z mála původních obyvatel Neratovic, který si město později silně spjaté s chemickým průmyslem a s továrnou Spolana pamatuje ještě jako nevelkou vesnici, jež si žila svým vlastním tichým životem.
O uplynulém víkendu Neratovice oslavily šedesátku. Šedesát let od doby, co se staly městem, coby vesnice ale nejsou žádným mladým sídlem, naopak, už podle Františka Palackého ves Neradice, jak se dříve Neratovice nazývaly, patřila k nejstarším osadám v Čechách.
Historie v datech1227 – první zmínka o vsi dříve nazývané Neradice, po třicetileté válce byla vedena jako opuštěná 1883 – Neratovice jsou samostatnou obcí nezávislou na sousedních Lobkovicích, pod něž spadaly 1898 – zahájena první chemická výroba v Neratovicích společností V. B. Goldberg 1917 ve městě zapustila kořeny rakouská společnost GEC (Grosseinkaufsgessellschaft Ősterreichischer Konsumvereine, pozn. red.) 1950 – na základech Spolku pro chemickou a hutní výrobu založena společnost Spolana 1957 – Neratovice se staly městem |
První zmínky o Neratovicích pocházejí z roku 1227. Po třicetileté válce jsou ale uváděny jako zpustlé. Pozvolný rozvoj nastal až od druhé poloviny 19. století, a to následkem výstavby železnice, díky ní se z Neratovic stal důležitý dopravní uzel. Přesto však obec poměrně dlouho spadala pod tehdy významnější Lobkovice a osamostatnění dosáhla až v roce 1883. Dnes je tomu naopak, Lobkovice jsou jednou z pěti částí Neratovic.
Namísto náměstí řepný plac
V první polovině 20. století Neratovice vypadaly úplně jinak než dnes. Místo, kde je nyní náměstí Republiky a centrum města, bývalo pouhým okrajem obce.
„Byl tam ohromný plac, kterému se říkalo U váhy a sloužil při sklizni cukrové řepy. Ze širokého okolí se tam na ohromné haldy svážela řepa. Nakládala se pak na lokálku a dopravovala se do cukrovaru v Kostelci nad Labem. Celé Neratovice si vyvařovaly cukrový sirup, protože tam všechny děti tu řepu kradly,“ vzpomíná Šára. Za řepným placem už byla jen jedna řada domků a dál háječky. Později tam místo nich vyrostlo velké sídliště a spousta rodinných domů.
Počátky chemického průmyslu
První chemická výroba v Neratovicích byla zahájena v roce 1898 společností V. B. Goldberg. Firma se specializovala na výrobu oleje, stearinu, svíček a mýdla.
V roce 1917 ve městě zapustila kořeny společnost GEC (Grosseinkaufsgesellschaft Ősterreichischer Konsumvereine, pozn. red.), která se zabývala potravinářskou výrobou. V nové továrně nejprve vyráběla marmeládu, kávové náhražky, sladkosti, čokoládu a postupně připojila produkci hořčice, polévkového koření, rybích konzerv a octa. Potraviny se v Neratovicích vyráběly až do roku 1939, kdy společnost GEC odkoupil Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který zahájil výstavbu chemického komplexu, jejž později převzala Spolana, založená v roce 1950.
Zatímco v okolních obcích se pěstovala cukrovka, obilí, brambory nebo zelenina, v Neratovicích začal vzkvétat chemický průmysl, jehož rozvoj byl umožněn díky dobrému napojení na železnici a dostatku vody z Labe, na jehož levém břehu chemický areál postupně expandoval. Nedlouho po svém vzniku se Spolana stala nejdůležitějším prvkem ve městě. Místní život se jí zcela podřídil.
Populační boom
S rozvojem chemického průmyslu rostly i Neratovice. Spolana si žádala více pracovníků, nastal tedy skokový nárůst obyvatelstva. Dřívější starosta Vladimír Čermák, který byl ve funkci bezmála třicet let, prý s oblibou říkával, že s rozšiřováním města nepřestane, dokud se namísto Neratovice u Prahy nebude říkat Praha u Neratovic. V roce 1912 měly Neratovice necelých tisíc obyvatel, nyní je to více než šestnáctkrát tolik.
V roce 1972 se budovalo centrum Neratovic, dnešní náměstí Republiky, dříve pojmenované Leninovo.
Nejvíce jich přibylo v 70. letech – plných 6 416 lidí. Mezi nimi byla i dnes jednasedmdesátiletá Ludmila Vítková, která se do Neratovic přestěhovala s manželem z Moravy. Oba získali zaměstnání ve Spolaně.
„První dojem byl hrozný. Vystoupila jsem z vlaku a cítila ohromný smrad z klihárny, kde hnila spousta kostí. Připadala jsem si jako v pohraničí a chtěla jsem se hned vrátit domů, byla jsem zvyklá na baťovský Zlín a Brno, rychle mě to ale přešlo, založili jsme rodinu a přišly jiné starosti,“ vzpomíná Vítková, která nakonec v Neratovicích našla vše, co potřebovala, a město se jí zalíbilo. Ačkoliv, jak říká, dlouho to bylo jedno věčné staveniště. „Sotva se něco dokončilo, už se stavělo jinde,“ dodává Vítková.
Město chemie? Bývávalo
Původní obyvatel Milan Šára rozvoje vesnice Neratovice nelituje. „Na Spolanu jsme se rozhodně nezlobili, pro město měla ohromný přínos. Všichni k tomu podniku měli ohromný vztah. Jednak nás to dobře živilo a za druhé to městu strašně moc přineslo, od nového bydlení až po všechna možná kulturní zařízení a další vyžití,“ připomíná Šára, podle nějž zcela jistě platí, že Neratovice byly městem chemie. „Každý kluk tu chtěl být chemik,“ usmívá se Šára. Dnes už je to podle něj ale jen historie.
Neratovice již chemickým průmyslem nežijí, ačkoliv je stále jejich důležitou součástí. Ještě v polovině 90. let měla Spolana čtyři tisíce zaměstnanců, teď jen sedm set. Podle nynější starostky Lenky Mrzílkové k sobě Neratovice a chemie ale stále patří a určitě tomu tak zůstane i do budoucna. Doby, kdy tu byl ve vzduchu cítit chlor a kdovíco ještě, jsou ale pryč.
„Chemická výroba byla utlumena a ta stávající musí splňovat přísné podmínky. Máme zde čistý vzduch, mnoho zeleně a všechno, co člověk potřebuje pro spokojený život,“ pochvaluje si Mrzílková.
