Byl svědkem výjevů, které by nechtěli vidět ani ti nejotrlejší. A i když František Suchý v době dvou totalit denně riskoval život, pro mnoho lidí je dnes neznámý. Radnice Prahy 10 se však po Suchém rozhodla pojmenovat park pod strašnickým krematoriem.
„Vedení krematoria převzal otec v roce 1932, v domku hned vedle jsme žili až do roku 1952, než byla celá rodina zatčena,“ začíná vyprávění stejnojmenný syn Františka Suchého. Za tři roky mu bude devadesát. Období, kdy otci pomáhal se spalováním mrtvých, si vybavuje velice dobře.
„Šéf pankrácké věznice přijel otci říci, že oběti heydrichiády u nás budou spalovány v bednách, které měly padesát na padesát centimetrů,“ popisuje František mladší. Popel, který po kremaci zbyl, musel být podle rozkazu odnesen na kompost v zahradě krematoria.
Otec ho v noci vzbudil a dal mu tužku a papír
Úmluvu, kterou měl Suchý starší s bachařem, však ani zdaleka nedodržel a denně raději nastavoval svůj krk, aby stihl opsat seznamy obětí, než je gestapo odvezlo.
„Když mohl, jména spalovaných přepisoval otec sám. Pokud to nešlo, odváděl pozornost dozorce tím, že se ho snažil opít. Pokud ani to nevyšlo, v 11 hodin večer mě vzbudil a seznamy lidí, kteří ještě byli v peci, jsem přepisoval já,“ popisuje syn František, kterému bylo na konci války teprve osmnáct.
Školní index Františka Suchého mladšího z ČVUT z roku 1947. Tehdy mu bylo dvacet let. A znovu vídal hrůzy, kterých se dopouštěla totalitní moc.
Suchý starší pak dokázal kromě seznamů více než dvou tisícovek lidí uchovat i popel mrtvých, i když smíchaný. „Otec vzal šéfa věznice ke kompostu a ukazoval mu popel, šlo však jen o prach z komína. Modlil se, aby to nemusel rozhrábnout. V popelu po lidských tělech totiž vždycky zbyly minimálně dvoucentimetrové kosti a ty tady chyběly,“ líčí hrůzné zážitky syn.
Ve strašnickém krematoriu shořeli parašutisté i Milada Horáková
Ke konci války začali do strašnické spalovny vozit i oběti z koncentračního tábora Hradištko u Štěchovic. „Těsně před spálením jeden zaměstnanec strhl víko z bedny. V tom půlmetrovém prostoru ležela dokonce dvě těla, dva hubení Francouzi,“ doplňuje.
Park mezi ulicemi Nad Olšinami, Nad Primaskou a Za Strašnickou vozovnou se nyní jmenuje po Františkovi Suchém.
V roce 1945 s otcem viděli další hrůzu. „Přijel k nám gestapák, z nádoby, kterou měl u sebe, začal vytahovat zakonzervované lidské hlavy, které házel jako míče do pece. Otec se domníval, že viděl hlavu biskupa Vladiky Gorazda, který ukrýval atentátníky na Heydricha,“ líčí drastické zážitky. V peci tak pravděpodobně shořeli i samotní parašutisté.
Po válce následoval krátký klid. Po roce 1948 se však ke zděšení rodiny Suchých začaly do Strašnic opět vozit bedny s popravenými lidmi a jejich popel se znovu nesměl dostat k pozůstalým. To je i případ Milady Horákové. V tu dobu se už o ředitele Suchého i jeho syna zajímala StB. Nakonec je zatkla kvůli protistátním letákům a kontaktům se Západem.
Otec a syn Suchých zachovali jména všech obětí. Lidský popel je dodnes uložený v arkádách uvnitř krematoria.
Na jejich počest se po nich nyní pojmenoval park mezi ulicemi Nad Olšinami, Nad Primaskou a Za Strašnickou vozovnou.
