Nalezené plačící novorozeně domorodci tehdy odnesli do základny mise organizace Lékaři bez hranic. Tam holčičce rok dávali dohromady podlomené zdraví a chvíli žila v africkém sirotčinci.
Dnes je všechno zapomenuto. Pětiletá Gábinka mává na návštěvy ze zahrádky rodinného domku v malé obci na Kladensku a zcela čistou češtinou vesele volá: „Ahoj, teto!“
Africkou dívenku adoptovali manželé Marie a Milan z Kladenska. Úřady vědí v současnosti jen o několika málo takových případech v celém okrese.
„Jednali jsme o zahraničním osvojení nejprve se sociálními pracovnicemi a Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, ale jejich přístup nás odradil. Adopce přímo v zahraničí na vlastní pěst je opravdu jednodušší,“ říká Marie, která s manželem Milanem vychovává ještě další tři děti z původních manželství.
Sandálky ze sirotčince
Před pár lety začala Marie spolupracovat s charitativními organizacemi, které pomáhají třeba v Peru či Kongu. Tak se seznámila s rodinou, která už sama v Kongu dítě adoptovala. A přišlo rozhodnutí: Uděláme to taky!
V Česku však není možné najmout agenturu, která by adopci v Africe za peníze zprostředkovala. Tuto agendu stále drží stát.
„Ten není k zahraničním adopcím příliš vstřícný. Proto je nejlepší se obrátit na ty, kteří již děti ze zahraničí adoptovali, a získat kontakt na tamního kompetentního právníka. Pak už s ním musíte jednat jen vy jako soukromá osoba, což je v pořádku i pro české úřady,“ popisuje vlastní zkušenost Milan.
Konžského právníka si manželé zaplatili z úspor. „Víme, že v těchto rozvojových zemích je uplácení za urychlování úředních záležitostí na denním pořádku, jestli ale právník na něco takového naše finance použil, nevíme,“ zmiňuje Marie.
Soud ještě v Kongu zapsal do rodného listu dítěte rodiče z Kladenska, a Gábinka tak do Česka letěla už jako český občan.
Při prvním setkání prý měla na sobě šatičky a sandálky ze sirotčince. „Botky jsme si schovali na památku. Ona byla hrozně hodná. Navíc díky tomu, že strávila rok s Lékaři bez hranic a byla zvyklá na bílé obličeje, nebyla tak šokovaná. Přesto měla nejisté oči,“ vzpomíná Marie a ukazuje fotografie z prvního týdne a půl roku po něm. „V jejích očích je vidět obrovská změna,“ dodává.
Poplatky za vyřízení žádosti stály rodinu okolo deseti tisíc dolarů, tedy zhruba 220 tisíc korun.
Vedoucí sociálního odboru kladenského magistrátu Helena Raifová však upozorňuje, že podobně hladký průběh adopce na vlastní pěst není samozřejmostí.
„Nelze spoléhat na to, že na africkém kontinentu bude vše korektní. Mohlo by se stát, že rodiče dostanou dítě bez skutečně zjištěné identity.
Začas se může v té zemi otočit situace a rodiče, kterým mohlo být dítě neoprávněně odejmuto, po něm budou pátrat, budou ho chtít zpět, dostat se za ním do Česka a podobně. Další hrozbou je, že se rodina z nevědomosti zaplete do nelegálního obchodu s dětmi,“ vypočítává.
Podle ní by měl každý žadatel o adopci zajít na sociální odbor se žádostí, ve které jako požadavek uvede, že chce dítě například z Afriky.
Pak následuje cesta na krajský úřad a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí do Brna. „Tam pak právně volné dítě v zahraničí hledají. To je nejbezpečnější cesta,“ míní.
Sžívání holčičky tmavé pleti s bílou českou společností bylo podle rodičů od počátku bezproblémové. Přátelská a kontaktní dívka přišla do Česka jako dvouletá a češtinu se naučila velmi rychle. Dnes, téměř v šesti letech, mluví plynně jako všichni její vrstevníci.
Na televizi hlavou dolů
Po příjezdu z Afriky vykazovala Gábinka znaky podvýživy. Po roce už u jídla, které jí nechutná, přirozeně odmlouvá, jako všechny děti. A stejně jako ony má nejraději bonbony. Se špatnou reakcí Čechů se Gábinka podle svých rodičů zatím téměř nesetkala. Jen občas od dětí na hřišti.
„My ji ale od začátku učíme, aby byla sebevědomá, protože se nemá za co stydět. Má kamarády, kteří jsou jako ona, a navíc jsou více od rány, takže se od nich učí, jak případným slovním útokům čelit,“ říká Marie, zatímco malá Gábina kouká na televizi z gauče hlavou dolů. „Mám to tak ráda,“ vysvětluje.
„Už má v sobě to, že se za sebe umí postavit. Nedávno jsme byli v pražské zoologické zahradě a nějaký chlapeček jí říkal: ‚Ty jsi špinavá.‘ Ona na něj zostra vyjela, že není špinavá, že je z Afriky. A byl klid,“ dodává Milan.
