Chtěla jste se odmala věnovat zpívání?
Rodiče mě dávali do různých kroužků, do baletu či do sboru, kde jsem měla první kontakty s hudbou. Později jsem chodila i na klavír či do lidušky. Určitě to ale nebylo tak, že bych si v deseti letech řekla, že budu operní zpěvačkou.
Kdy se to tedy zlomilo?
Na Gymnáziu Jana Nerudy. Tam jsme měli rozřazovací zkoušky do hudební třídy, do které jsem hodně chtěla. Později jsem i ze zpěvu odmaturovala, takže pak už bylo jasné, že se směrem ke klasické hudbě budu ubírat. Nikdy jsem ani neměla touhu být třeba popová star, ačkoliv pop nebo třeba jazz moc ráda poslouchám.
Při studiu na JAMU jste pak přešla na Unversität Mozarteum v rakouském Salcburku. Jak k tomu došlo?
Během studia na JAMU jsem potkala paní Elisabeth Wilke, která je dodnes mou profesorkou zpěvu. Domluvily jsme se na možnosti studia v rámci programu Erasmus v Salcburku. Šla jsem si to tedy zkusit, původně jen na jeden semestr. Po něm jsem udělala zkoušky na denní studium a už jsem tam zůstala.
Jak jste na tom byla s němčinou?
Na gymnáziu jsem z ní sice maturovala, pak jsem ale zase hodně zapomněla, takže jsem do Rakouska jela tak s padesátiprocentní němčinou. Ale byla jsem tam nucená mluvit německy, takže zlepšení šlo docela rychle.
V Rakousku jste začala i svou profesionální dráhu...
Ano, tam jsem to opravdu začala brát vážně. Už během studia jsem vystupovala v operních představeních divadla Landestheater Salzburg, Landestheater Bregenz, ve všech univerzitních představeních a v létě 2013 jsem účinkovala na světově významném operním festivalu Salzburger Festspiele. S univerzitou jsem se zúčastnila zájezdu do Florencie a turné po Německu a Rakousku. Celkově mě to zocelilo. Takovou možnost studia v zahraničí bych doporučila každému.
U nás jste se ale poprvé publiku představila až v roce 2014. Předtím o vás čeští režiséři a tvůrci nevěděli?
Je pravda, že známí se mě často ptali, kdy už budu zpívat v Čechách. Na základě předzpívání v Bratislavě mi hudební ředitel Slovenského národního divadla, pan Fridrich Haider, nabídl hlavní roli Rosiny. Tam mě náhodou slyšel i hudební ředitel Státní opery Praha Martin Leginus a domluvili jsme se na další spolupráci. Cesta do pražských divadel tak vedla přes Bratislavu. Jsem moc ráda, že můžu zpívat doma, na našich nejlepších operních scénách. Předtím jsem u nás byla tak trochu neviditelná. Teprve nyní se tedy pořádně seznamuji s kolegy, kteří už jsou tady známí, jako například Aleš Briscein, Adam Plachetka nebo Kateřina Kněžíková a další.
Loni jste zabodovala v Amsterdamu na pěvecké soutěži Hans Gabor Belvedere competition. Jak taková soutěž ve vašem oboru vypadá? Dá se přirovnat třeba k Eurosongu?
Trochu ano, i když to není tak moc mediálně propagovaná soutěž. Je to čistě o operním zpěvu a každý rok se finále koná v jiném městě. Konkurence je tam ale skutečně celosvětová. Nejdříve pošlete přes internet přihlášku s nahrávkami, oni si vás pozvou na předzpívání, které je před porotou. Pokud se líbíte, můžete postoupit do užšího výběru. Já se dostala do semifinále mezi 60 nejlepších z celkových 1312 zpěváků. Sedí tam spousta agentů či ředitelů divadel, takže je i šance získat dobré angažmá či nabídky.
Vás díky tomu někdo kontaktoval?
Dostala jsem nabídku na čtyři koncerty ve Švýcarsku a nyní jednám s jedním větším německým divadlem, ale nechci to ještě prozrazovat.
Jak vaše měkké jméno vyslovují v cizině? Komolí ho hodně?
Vyslovují ho různě. V Rakousku jsem Stepanka Pukalkova, ale říkají mi Steffi. Většinou rovnou háčky vynechávám. Ale příjmení mi zkomolili už i v Čechách. Jednou jsem byla dokonce i Pulčáková.
Jaká země, kde jste vystupovala, pro vás byla nejexotičtější?
Exotiku jsem poznala v hlavním městě Kataru Dauhá, na turné s operou Kouzelná flétna. Další exotické destinace mě ještě čekají. Na podzim pojedu na zájezd do Japonska se Státní operou Praha opět s Kouzelnou flétnou. V Asii jsem ještě nikdy nebyla, tak se moc těším. Příští rok pak pojedu do Číny, ale nesmím ještě říct s čím.
Vy zpíváte všechno v originálech, tedy v cizích jazycích, což je náročné. Musíte je třeba i nějak ovládat?
Dnes se všechny opery už zpívají v originále. Většinou italsky, německy, rusky, nebo francouzsky. Je určitě výhoda ovládat některý z těchto jazyků. Zvlášť, když spolupracujete se zahraničními režiséry a dirigenty. Já mluvím plynně německy a anglicky, ovšem italsky jen částečně, ale učím se. Když ale studuji texty, tak mám překlady, abych věděla, o čem zpívám. Například francouzština je ale pro mě hodně těžká, tu neumím vůbec. Tam potřebuji pomoct i se správnou výslovností. Například teď nacvičujeme Romea a Julii právě ve francouzštině, kde mám problém s nosovkami. „E“ se vyslovuje mnoha různými způsoby. Obvykle ale máme jazykové kouče a je to pak hodně o píli a cviku.
Aktuálně vás můžou diváci ve Státní opeře vidět v představení Madama Butterfly v roli Suzuki. V dubnu pak bude mít premiéru opera Romeo a Julie, kde budete zpívat coby Stéphano. Můžete obě role představit?Suzuki je družka a služka hlavní postavy Cio-Cio-San. Je jí naprosto oddaná a ve všem jí pomáhá. V Romeovi a Julli zpívám roli Stéphana, což je čtrnáctileté páže Romea a je pořád s ním. Zapojuje se i do boje Monteků a Kapuletů. Tam jsme ale teprve ve fázi zkoušení.
Rozdělují se v opeře role jen podle typu člověka a postavy, nebo i podle hlasu?
Obojí. Já jsem třeba mezzosoprán, štíhlé postavy, takže se na roli malého pážete hodím jak hlasově, tak i typově. Těžko by chlapeckou roli mohla ztvárňovat korpulentnější dáma. Dnes se opravdu vybírá i podle vzhledu. Musíte pasovat hlasově i k ostatním. Je to taková alchymie najít toho pravého pro jednotlivé role.
Jak vypadá váš běžný den?
Dopoledne i odpoledne bývají zkoušky. Ale když mám volno, tak se připravuji na role, téměř denně zpívám, asi tak dvě hodiny. Případně cvičím s pianistou nebo se svou profesorkou zpěvu. Když mohu, nechávám alespoň jeden den v týdnu hlas odpočinout. Věnuji se také sportu, cvičím ve fitness, pravidelně chodím na jógu, nebo teď v zimě jezdím na lyžích. Ve volnu jdu třeba i do divadla podívat se na kolegy.
Operní zpěv vás uživí?
Bohužel ne tak, aby to bylo dostačující, ale s tímto problémem s potýká více profesí. Já jsem na volné noze, takže si sice můžu vybírat role, ale zase nemám zajištěný pravidelný příjem, jako kdybych byla ve stálém angažmá. V rámci profese také hodně cestuji, a to na vlastní náklady a ani večerní róby nejsou levnou záležitostí. Složenky zaplatím jen tak tak.
Dřív to tak ale nebylo, že?
Během studia jsem čerpala prospěchová stipendia, přivydělávala jsem si modelingem a rozvážela po rakouském venkově ranní noviny. Poté jsem pracovala v obchodě s dámskou módou. Pracovní doba se ale nedala skloubit s termíny zkoušek v divadle nebo s předzpíváními v různých městech Evropy, a tak jsem se musela rozhodnout. Riskla jsem jít na volnou nohu. Určitě bych ale neměnila, i když rozjezd nebyl finančně ideální. Je to ale hodně o obětování, ale já se tomu obětuji ráda, opera je nádherná disciplína.
Co Vám chybí z Prahy v Salcburku, nebo jinde na cestách?
Chybí mi rodinné zázemí, maminčina výtečná kuchyně, české pivo si vozím s sebou. Praha má jedinečnou a nezaměnitelnou atmosféru, kterou nenajdete jinde na světě. Vždy, když jsem v Praze, procházím se po Starém Městě a nasávám energii, kterou mi Praha dává.
Co máte na Praze nejraději a jaká místa máte oblíbená?
Jako Pražačka, musím jednoduše říct - všechno. Mám zde rodinu, přátele, jsem zde prostě doma. Nejraději mám pohled na osvětlený Pražský hrad od Národního divadla. To je podle mě jedna z nejkrásnějších kulis města, kterou hrdě ukazuji všem návštěvám. Mé zahraniční přátele z oblasti hudby, vodím vždy do „mozartovského“ Stavovského divadla, ke Státní opeře a k Národnímu divadlu a jsou vždy uneseni.
