Dosud metropole ani neschválila potřebná pravidla, podle nichž se má umění do ulic pořizovat. Systém financování je přitom jasný od počátku. Částka pro každý rok odpovídá dvěma procentům sumy, kterou město utratilo v předchozím roce v rámci investic.
Pro letošek se počítalo s rozdělením 135 milionů korun na výtvarná díla. Radní dosud schvalování oddalovali.
„S primátorkou jsme se nedokázaly shodnout, jestli se mají díla přímo kupovat, nebo jejich podoba má vzejít z otevřených uměleckých soutěží,“ říká náměstkyně primátorky Petra Kolínská (Trojkoalice/ Zelení), jež má přijetí pravidel na starost.
Zelení preferují vyhlašování soutěží na všechna díla, v nichž o vítězích rozhodne odborná komise. Primátorka chce autory i přímo oslovovat. Neshody se vyřešily až koncem uplynulého roku, když se zvolila střední cesta. Polovina děl se vybere v soutěži, druhá část vzejde z domluvy s výtvarníkem.
Sochařská špička v hledáčku
„U světově uznávaných umělců nemůžeme úplně očekávat, že by se hlásili do veřejných soutěží. Pokud nechceme rezignovat na ambici získat jejich díla, pak je musíme oslovit sami,“ říká Krnáčová s tím, že nyní již panuje shoda a pravidla by měla být schválena nejpozději v únoru.
Od děl světových autorů si město slibuje, že postupně udělají z Prahy uměleckou metropoli světového formátu. Turisté by pak podle tohoto plánu nemířili do hlavního města pouze za památkami či levným alkoholem. Krnáčová už má vytipované tvůrce, jejichž plastiky by chtěla vidět nastálo v Praze.
Umělci z BritánieBritští sochaři Anish Kapoor i Richard Deacon jsou považováni za členy základní linie britského sochařství posledních 50 let. Oba výrazně zasáhli a zasahují do uměleckého dění nejen ve Velké Británii, ale i ve světě. Kapoor ani Deacon nejsou autoři, jejichž sochy by měly typický vzhled postavy. Jejich díla mají hodnoty v řádu stovek milionů korun. |
„Ráda bych oslovila například Anishe Kapoora nebo Richarda Deacona,“ prozrazuje primátorka.
První jmenovaný je britský sochař narozený v Indii, mezi jehož nejznámější díla patří Brána mraků v Chicagu, které se přezdívá pro její tvar Fazole. Dílo se stalo vyhledávanou atrakcí návštěvníků města. Richard Deacon je také britským autorem, jehož výtvory lze najít ve významných světových sbírkách a obřími plastikami doplnil veřejná prostranství od Spojených států po Japonsko.
S jeho prací se mohli Pražané seznámit v loňském roce, kdy byla v Galerii hlavního města v prostorách městské knihovny na půl roku expozice šedesáti jeho děl. „Výstavu vidělo 5 575 návštěvníků,“ uvádí mluvčí galerie Michaela Vrchotová.
Díla obou autorů jsou s ohledem na jejich věhlas velmi drahá. Například Kapoorova chicagská Fazole vyšla na zhruba 520 milionů korun. I tak není vyloučeno, že by si Praha nemohlo díla významných tvůrců dovolit, protože až bude město budovat metro D, půjdou s ohledem na vyšší investice velké částky i na umění.
Hledá se umělecký lobbista
Hrozí však, že se peníze rozkutálejí ještě dříve, než nějaká plastika vznikne. Oslovování autorů je totiž podle výtvarníka Petra Duba, jenž se zabývá uměním ve veřejných prostorech, problematické.
„Aby se město mohlo s takovým jménem spojit, potřebuje zprostředkovatele, lobbistu a trpělivost. Navíc proces oslovení otvírá dveře různým parazitům, kvůli kterým se peníze na dílo mohou cestou rozkutálet,“ uvedl Dub pro MF DNES loni v srpnu.
Krnáčová obavy nesdílí. Podle ní se dá riziku vyhnout díky tomu, že budou dopředu stanovena jasná pravidla celého procesu pořizování soch. V komisích, jež na výběr soch dohlédnou, by pak měli zasednout odborníci mající znalosti a zkušenosti se zahraničním prostředím.
V současnosti se Praha příliš o kvalitní umění v ulicích nestará. Za posledních dvanáct let umístilo hlavní město do veřejných prostranství jen sedm soch. Pět z nich přitom není původní dílo, ale kopie.
Děl na veřejných místech přibývá díky radnicím městských částí, které však ve většině případů dají do ulic skoro vše, co jim kdo nabídne zdarma jako dar. Na významná místa se tak často dostávají průměrné až podprůměrné výtvory.
Nelibě odborníci brali třeba pomník s okřídleným lvem na Klárově nebo plastiku pestrobarevného motýlka na holešovickém Ortenově náměstí. S nekvalitními díly v ulicích také souvisí, že lidé mají o současném umění velmi zkreslené představy. Plastiku vnímají konzervativně, jako ztvárnění postavy.
S rozšířením obzorů a zkrášlením ulic mají pomoci povinná procenta na umění, díky nimž se může v Praze ročně objevit okolo desítky děl. Zásada povinně investovat do umění už v tuzemsku byla od 70. do 90. let minulého století, kdy v Praze vzniklo přes tisíc děl.
