Antonii Reissovou, druhou manželku básníka Františka Ladislava Čelakovského a pro mnohé možná neznámou rodačku z Rožmitálu pod Třemšínem, lze vnímat i jako průkopnici emancipačních snah v první polovině 19. století. Tedy v době, kdy byly dívky vychovávány k tomu, aby se co nejdříve a co nejlépe vdaly, a tomu odpovídala i úroveň jejich vzdělání. Manželství pak byl tak trochu obchod, dívky hledaly bohaté ženichy, chlapci co největší věno. A právě v této době vyrůstala na Příbramsku žena, která v roce 1844 založila první ryze českou dívčí školu.
Antonii Reissovou, známou také pod pseudonymem Bohuslava Rajská, „objevil“ pedagog, spisovatel a lékař Karel Slavoj Amerling, jehož výročí úmrtí připadá na příští týden. Amerling patřil ve své době k významným mužům, stýkal se s českou vlasteneckou elitou a založil i vlastní školu známou jako Budeč. U jejího názvu se inspiroval Budčí v Zákolanech na Kladensku, jež bývala přemyslovským hradištěm, a svatováclavské legendy praví, že to bývalo centrum tehdejší vzdělanosti.
Na svoji rodačku jsou v Rožmitále hrdí, jejímu životu se věnují v místním Podbrdském muzeu. „Najdete zde životopis i kopie vzácných dokumentů. K těm nejzajímavějším patří korespondence s Boženou Němcovou a K. S. Amerlingem a kopie obrazu Josefa Božetěcha Klemense,“ upozorňuje ředitelka muzea Marie Kabátníková a dodává, že ve městě je po Reissové pojmenovaná i ulice spojující střed města s jejím rodným domem.
Reissovou, jež se narodila do dobrých poměrů a po rodičích byla Němka, vzdělávali a formovali výhradně muži. S rodinou navázal úzký vztah také Jan Jakub Ryba, autor známé České mše vánoční, a byl to on, kdo se na počeštění rodiny významně podílel. Výraznou roli hráli i další učitelé tří sester Reissových, dva z nich se později do rodiny přiženili. Důležitým byl však i zmíněný Amerling, později Antoniin snoubenec. Díky němu se jí v době, kdy vzdělávání žen směřovalo jen k úspěšnému zhoštění se role hospodyně a matky, podařilo kolem sebe vytvořit skupinu žen, jež se později staly ženskou elitou vlastenecké společnosti.
Jak složité bylo prosadit se v dosud výhradně mužském světě, dokládají rady Magdaleny Dobromily Rettigové, která ve svých pojednáních O chování se k manželi praví: „Zvláště a především musí každá hospodyňka na to dohlédnouti, aby vše, co manžel nenávidí, odstranila, a v tom sobě pouze libovala, co by jej těšilo a jemu se líbilo.“
První česká dívčí škola
O to neuvěřitelnější příběh Reissové je. Tato blízká přítelkyně spisovatelky Boženy Němcové se díky svým švagrům, třeba v té době známému právníkovi Josefu Františku Fričovi, dostala do kontaktu s pražskými vlastenci. V době, kdy bydlela v domě své sestry, byl jejím sousedem třeba František Palacký. Její švagr jí poté povolil přístup do své knihovny a pozval k nim i Amerlinga, ale byl to nápad Reissové, že by se okruh žaček mohl rozšířit.
Tato nově zformovaná dámská společnost se stala záhy respektovanou a byli to muži, kteří byli dámami zváni jako hosté či přednášející. Časem Antonie roli svých učitelů přebrala a přednášela sama.
V roce 1841, kdy bylo Reissové 24 let, podnikla cestu do Vídně, aby zjistila, jak tam vypadají dívčí školy. O rok později, když se poprvé otevřel kurz pro budoucí učitele při německé škole v Praze, prošla přijímacím řízením a po absolvování závěrečných zkoušek založila v Praze první český dívčí ústav, který provozovala v pronajatém bytě ve Vodičkově ulici. Nejdřív vyučovala soukromě, český a německý jazyk, literaturu, ženské práce a přírodovědu dívky do 15 let, v únoru 1844 podala žádost, aby mohla vyučovat veřejně, to už k ní docházelo minimálně 15 žaček. Od června téhož roku pak vedla první „veřejný český dívčí vzdělávací ústav“.
Manželství
Reissová si Amerlinga nakonec nevzala, jejím snoubencem se prý stal proti její vůli. Reissová nakonec zásnuby zrušila, protože se nechtěla vzdát své školy. V dubnu 1844 zemřela manželka Františka Ladislava Čelakovského a tehdy se začalo odvíjet asi nejsložitější období teprve sedmadvacetileté Antonie. Ta podruhé zrušila zasnoubení s Hroboněm a na radu Němcové se rozhodla za Čelakovského provdat.
Čelakovský, s pověstí pedantického profesora, byl prý už v té době poměrně nerudný padesátiletý muž. Antonie s ním odjela do Vratislavi, kde působil na univerzitě, a porodila mu dvě děti. Postupem času pak údajně už neměla volný čas a nemohla se dál vzdělávat. Snad byl Čelakovský později už tak mrzutý, že veškeré její kontakty s rodinou a přáteli v Čechách a její dopisy do Čech „cenzuroval“. Těsně před svou smrtí se pak Reissová svěřila jedné své přítelkyni s tím, „že byla nevýslovně nešťastna“.
V roce 1849 se nakonec Antonie vrátila i s rodinou do Prahy, Čelakovský začal vyučovat na pražské univerzitě a jeho děti začaly navštěvovat ústav, který před lety založila jejich nevlastní matka. V Praze Antonie porodila ještě poslední dítě, které však tři měsíce po porodu zemřelo. Krátce nato onemocněla zápalem plic a v roce 1852 v pětatřiceti letech nemoci podlehla. Čelakovský svou ženu přežil o tři měsíce.
