Hasiči nejsou z kamene, říká psycholožka. Pomáhala i při požáru ve Zvoli

I hasiči jsou jenom lidé, kteří se potřebují vypovídat. S tím jim pomáhá šéfka týmu posttraumatické péče středočeských hasičů Eva Biedermannová, pro kterou to byl za devět let druhý případ s těžkým zraněním hasiče. Ten na následky vážného zranění ve čtvrtek zemřel.

Co bylo vaším úkolem ve Zvoli?
Zavolali nás okolo půl páté ráno. Na místě mě vždy velitel zásahu seznámí se situací a nasměruje na toho, kdo podle něj mou pomoc potřebuje. Pak už je vše odvislé od okolností. Ve Zvoli jsem mluvila se zasahujícími hasiči, protože tam došlo k velmi vážnému zranění jejich kolegy. Kolegyně mluvila s příbuznými člověka, který se v tu chvíli pohřešoval. Byly jsme v rodině zraněného hasiče. Ve Zvoli to byl v kraji vůbec první případ tohoto typu zranění hasiče při zásahu s vážnými důsledky za mou devítiletou praxi. Odjížděli jsme kolem jedenácté hodiny dopolední. S hasiči nemluvíme přímo při zásahu u ohně. V takto vážných případech skupinu v terénu vystřídá jiná a já pak s nimi mluvím po příjezdu zpět na stanici. Tak tomu bylo i ve Zvoli.

Kdy jdete přímo do terénu?
Impulzem je vždy velitel zásahu. Ve chvíli, kdy vyhodnotí, že je na místě někdo, kdo potřebuje nějakou péči a podporu, tak má možnost přes operační středisko přivolat na místo psychologa nebo někoho z Týmu posttraumatické péče. Volají nás nejen na pomoc našim hasičům, ale v případě, že je zraněn či zemřel civilista, ať už jsou to požáry, nehody a další události. Vyjíždím průměrně jednou za 14 dní. Jsou týdny bez výjezdu a pak období častých zásahů. Například v pondělí jsme jako Tým posttraumatické péče kromě zásahu ve Zvoli byli ještě u dvou dalších.

Pomáháte spíš hasičům, nebo běžným lidem?
Mnohem víc výjezdů je pro lidi zasažené než pro příslušníky našeho sboru. Je to i proto, že hasiči procházejí celou řadou školení a výcviků, kde se snažíme o těchto těžkých situacích předem mluvit. Především je učíme, že není nic špatného cítit emoce, když zažijí těžký zásah. Nikdo z nás není z kamene, i hasiči jsou jen lidé a vidí kolem sebe spoustu neštěstí a mohou se dostat do události, která je pro ně osobnější. Třeba proto, že doma zažívají podobnou situaci, mají děti ve stejném věku a podobně.

Hasič popálený při zásahu ve Zvoli zraněním podlehl

Hasič z Prahy, který utrpěl vážná zranění při požáru lakovny Intebo ve Zvoli u Prahy, ve středu odpoledne zemřel (více o něm najdete zde).

„Mohu potvrdit smutnou skutečnost, že náš hasič zemřel,“ řekla mluvčí pražských hasičů Pavlína Adamcová. V úterý byl hospitalizován v nemocnici v Kladně poté, co se na něj zřítila hořící střecha.

Jde o druhou oběť obřího požádu ve Zvoli, tou první byl zaměstnanec lakovny. V době požáru totiž podle informací MF DNES byli v hale čtyři zaměstnanci, kterým se sice podařilo včas utéct, ale jeden z nich se na místo údajně vrátil, aby pomohl s hašením. Jedna zaměstnankyně si také popálila ruce a byla převezena do nemocnice.

Ještě ve středu museli hasiči dohašovat ohniska, která se objevila pod střechou administrativní budovy, jež s lakovnou sousedí.

Jak pak s hasiči pracujete?
Oni mají i velmi dobře nastavené vlastní přirozené vnitřní mechanismy, jak tyto věci zvládat. Sami o tom mezi sebou mluví, což je to první očištění, když je zásah velmi těžký. Zkrátka si po příjezdu dají kafe a proberou to mezi sebou, tím tu záležitost mohou uzavřít. Pokud se hasičů extrémní zážitek více dotkne, vědí, že je dobré si toho všimnout, přemýšlet, proč se to stalo, a znovu to probrat. Pak jsme tu pro ně. Mluvit s psychologem ale není pro ně povinné, nikdo na ně v tomto ohledu netlačí.

Museli jste příbuzným hasiče zraněného ve Zvoli říct, co se stalo. Jak se taková zpráva sděluje?
Důležitá je citlivost a vhodně zvolená slova. Nejsou ale předepsaná. Rozhodně takovou věc neoznamujeme po telefonu, říkáme ji v prostředí pro toho člověka bezpečném, aby měl možnost se třeba rozplakat, a nemusel trpět tím, že ještě na něj budou koukat sousedi a podobně. Jednou ze zásad je, že se snažíme být maximálně pravdiví v tom, co se stalo, byť je to těžká informace. I po devíti letech jsou pro mě takové situace těžké, dotýkají se mě.

Potřebujete někdy sama psychologa?
Pro nás psychology je velmi důležité hlídat si bohatý osobní život, budovat si dobrý sociální obal, mít kolem sebe lidi, kterým i my můžeme říci: „Dnes jsem řešila složitou situaci.“ Takové lidi naštěstí mám. Pak máme možnost konzultace nějakého supervizora, někoho zvenku, uzavřít tu událost, abychom mohli fungovat dál. Mně pomáhá pročistit si hlavu i sport. Navíc moc ráda cestuji a fotografuji, v kanceláři mám třeba snímky z cesty po Mongolsku. A pomáhá mi i čokoláda. Pak mám doma kocoura, se kterým se mohu pomazlit, také je už pěkně rozmazlený. To vše mi dává stabilitu a sílu pro komplikované situace.

Co by měl člověk dělat, když je u nehody, kde někdo potřebuje psychickou podporu?
Měl by myslet na bezpečí a důstojnost toho člověka. Neměl by se bát ho oslovit, což je někdy hodně těžké. Zeptat se, zda něco nepotřebuje, zda pro něj může něco udělat. Důležité je oběť držet v bezpečí, posadit ji, pokud to zdravotní stav dovolí. Nabídnout vodu, zabalit do deky, zeptat se na zdravotní stav, jestli se něco nezhoršilo. Dobré je ptát se, zda nemá někomu zavolat, zda by u sebe nechtěl někoho mít a ptát se, s čím by v té situaci, která se stala, mohl pomoci. Zcela nevhodné je věc bagatelizovat či používat klišé typu: To nic není, to jsou jen plechy, to bude dobré a podobně, protože my vůbec nevíme, jaký význam ta událost pro člověka má.

Bojíte se ohně?
Určitě. Už jsem i postižená prostředím, ve kterém se pohybuji, takže už vše vypínám ze zásuvek. Já se ale do blízkosti ohně nedostávám. Spíš mohu čelit nebezpečí při setkání s člověkem, jenž někoho ztratil. Reakce bývají různé a mohou být i agresivnější. Ten člověk je zoufalý, bezmocný, zlobí se na všechny. Jezdíme i k lidem, kteří chtějí spáchat sebevraždu. Zatím se nám vždy podařilo jim to rozmluvit.

14. února 2017