„Měl jsem tu kdysi ceduli, ale začali mi sem chodit lidi,“ říká po cimrmanovsku a připomíná tak hospodského z divadelní hry Hospoda Na mýtince. Nutno však dodat, že lidi Podroužkovi na rozdíl od hospodského nevadí, to chraň bůh!
Skryl se jen před takovými zákazníky, kteří u něj zvonili s tím, že chtějí opravit běžnou obuv. Na to by byla Libora Podroužka škoda, není totiž žádný opravář obuvi, ale švec, který boty vytváří se vším všudy, ať již podle přání zákazníků, nebo dle vlastních návrhů.
Obuv navíc vyrábí tradičním řemeslným způsobem – ručně, na míru a z přírodních materiálů. Dokonce ani šicí stroj nemá elektrický. Každý štych si musí odšlapat na staré singrovce.
„Vztah k výrobě obuvi jsem získal již v dětství, kdy jsem sledoval, jak v dílně mého dědy vzniká nová bota. Děda obouval i známé osobnosti, jako byli herci Karel Höger či Jiřina Petrovická. Vrcholem jeho výroby byla lyžařská obuv, kterou používala reprezentace ve sjezdu a skoku na lyžích. Jako první Čech vyrobil lyžařské přezkáče, dnes jsou vystavené v muzeu, tuším, že někde ve Vancouveru,“ říká Libor Podroužek.
Na ples i na motocykl
Co se týče stylu bot, tak Podroužkův záběr je v podstatě neomezený. „Nemohl bych stále dělat například jen polobotky. Teď jsem vyráběl farmářky, předtím luxusní polobotky, nyní budu dělat jezdecké holínky a jezdecká pérka, pak přijdou na řadu kanady a mezitím klidně udělám zahradní pantofle,“ vypočítává pyšelský švec.
Na ševcovském řemeslu ho prý nejvíce naplňuje, když zákazníkům boty dobře sedí a jsou spokojeni natolik, že se v budoucnu vrátí. „Když pominu design, tak právě to, že bota na noze opravdu dobře sedí, je na tomto řemeslu největší kumšt,“ říká Podroužek.
Krom již zmíněné společenské a jezdecké obuvi má v nabídce také obuv turistickou a loveckou, motocyklovou, westernovou a historickou. Stejně tak dělá pánskou i dámskou obuv a nebojí se ani lodiček. „Teď jsem sehnal pěkná kopyta (ševcovské kopyto je dřevěná forma, na níž se při ruční výrobě tvarují svršky bot, pozn. red.) z Itálie a jedny lodičky mám zrovna udělané,“ pochvaluje si.
Boty pro sokola či gestapáka
„Když lidi něco chtějí, tak to dostanou. Teď když byl všesokolský slet, tak jsem vyráběl dost holínek k sokolskému kroji. Dělám ale i staré vojenské boty,“ uvádí Podroužek.
Buď mu zákazník rovnou řekne, co chce, nebo to nechá na něm. „Jsem i návrhář a malovat umím. Můžeme malovat tak dlouho, až si vybere, nebo přijde s obrázkem konkrétních bot. Dělal jsem tak například i boty ke gestapácké uniformě,“ říká a dodává: „Nechci, aby to znělo blbě, ale když jste odborník, tak je vám jedno, co ve svém oboru děláte. V případě bot je to stále jen výrobek na nohy.“
Sto let starý šicí stroj
Nezbytnou výbavou ševcovské dílny je bezpochyby nůž, dále kraják, kladivo, kleště, speciální kleště, kopyta, šídlo, šicí stroj a brusky. „Šicí stroj mám šlapací, není na něm prakticky co k rozbití, a pokud se něco pokazí, tak to jde opravit. Dělá hezčí štychy než ten elektrický, a navíc šije potichu! Elektrický je sice rychlejší, ale já nedělám žádnou sériovou výrobu. Nepospíchám,“ zamýšlí se Podroužek nad singrovkou, která byla vyrobena již někdy před sto lety.
Kvůli technologickým nárokům, různému namáčení, schnutí a lepení prý výroba jedněch bot zabere přinejmenším tři až čtyři dny, respektive dva a půl dne čisté práce. Běžně zákazníci na boty čekají dva měsíce.
Cena? Od sedmi tisíc korun výš
Libor Podroužek nedělá jen drahé boty a je otevřený lidem z různých společenských vrstev. Pod cenu sedm až osm tisíc korun za pár se ale prý nedostane, a to jsou ještě ty nejlevnější boty, obvykle ortopedické. „Jsou to spíš boty pro lidi, kteří přijdou s tím, že mají vysoký nárt nebo jim vybočuje palec. Není to nic speciálního,“ uvádí švec.
Švec Libor PodroužekVýrobu obuvi sledoval již v dílně svého dědečka, kde zjistil, jak vzniká šitá bota. Při volbě školy pro něj byla jasná volba Střední průmyslová škola kožařská ve Zlíně. Po jejím absolvování pracoval jako modelář a technik ve výrobním družstvu Snaha Mnichovice. Od roku 1991 se živí jako OSVČ. Jak vzniká bota |
Stejně tak za ním ale chodí lidé, kteří chtějí například boty z krokodýlí nebo hadí kůže se speciální úpravou, a ty pak stojí i 75 tisíc korun. „Hodně drahý je materiál, ten v ceně bot hraje velkou roli. Boty jsem dělal například i z rejnoka, pštrosa, antilopy a různých druhů hadů. Kůže z hada a krokodýla je prakticky nezničitelná. Takové boty mohou vydržet i sto let,“ říká švec s tím, že nejčastěji se na boty používá telecí kůže. I tu však lze koupit za různou cenu. Může stát osm korun za decimetr čtvereční, anebo také čtyřicet.
Rčení ševcova žena a kovářovic kobyla chodí bosa u Libora Podroužka prý neplatí. Obouvá své zákazníky, ale i sebe a svou rodinu. Navíc, pokud jej potkáte, tak pravděpodobně první, na co se vám podívá, budou boty. To už je taková profesionální deformace.
„Ruční práci na botách poznám. Je to stejné, jako když si koupíte chleba z velké pekárny, nebo nějaký řemeslný. Rozhodně ale nechci tvrdit, že boty, které jsou dělané strojově v továrnách, jsou špatné, to ne. I ty se dají udělat dobře,“ uvádí Podroužek, který sám kdysi začínal v obuvnickém družstvu, a jak říká, i tam byli zkušení mistři.
