Tak mi opět ujela tramvaj před nosem a prskal jsem vzteky. Devítka vyčkávala do času. To nikdo z chodců předem neví. Takže jsem ji z velké dálky nedobíhal. A přijdu na zastávku a ona tam stojí pořád, neřád. Tak tedy pět kroků popoběhnu a jedu, ne? To už jsem usoudil, že s ní chci jet. Udělali jsme to asi 3-4 lidi, jak jsme šli v hloučku od metra, ale řidič si zrovna vzpomněl, že právě teď musí zavírat dveře. Přicházejícím cestujícím, když tam předtím zevluje 2 minuty, musí přece ujet.
Mladík co přede mnou sprintoval, ještě naskočil. Já jsem od dveří, co se mi zabouchly před nosem couvl. A kolega u dalších dveří se nenechal odradit a drtil tlačítko. A ejhle, dveře se mu otevřely a nastoupil. Chtěl jsem udělat to samé, ale smůla. Dveře nic a řidič jel do háje. V podstatě mě tou kraksnou odstrčil zpět dál na ostrůvek. (Cože se nedá tramvaj v Praze zastavit, když má na dveřích připláclého cestujícího? To není proti bezpečnosti? Metro by se v takovém případě nerozjelo.)
Kolikátá je to ale šílená situace s vyčkáváním do času, co jsem zažil. V metru funguje dobíhání podle světla nad dveřmi. Jak svítí, je jasný interval, za jak dlouho se dveře zavřou. Pokud procházíte podél stojícího vlaku, v klidu nastoupíte. Ale u tramvají to má v ruce řidič. U vyčkávání netušíte, zda máte pohnout nebo ne. A pak to často jen krátce cinkne a dveře se zavřou. Žádná časová rezerva jako u běžného zavírání. Vlastně je to jen bezohlednost vůči cestujícím.
Má to nějaké technické řešení? Je vůbec smyslem vyčkávání nabrat cestující, co přichází? Byl bych pro to, aby vyčkávající tramvaj třeba blikala varovnými světly. Tím bych jako cestující věděl, že mohu popoběhnout a tramvaj nejspíš doběhnu. A mohl by se stanovit interval, třeba 5-7 sec., kdy varovná světla zhasnou a teprve po uplynutí jasné doby řidič zavírá dveře. Podle toho by se dalo rozhodnout, zda tramvaj dobíhat nebo nedobíhat. Bylo by pěkné něco takového zavést v Praze.
