O kouření se říká, že pokud nezačnete kouřit jako mladý, tak nezačnete nikdy. Jak je to u drog?
Zhruba stejně. S drogami experimentuje v mládí spousta lidí, část z nich bude mít s jejich užíváním v následujících letech problémy, včetně závislosti. Tendence k experimentům po třicítce klesá, i když máme občas i klienty, kteří začali brát drogy později. Ale nic není náhoda – závislost na drogách je většinou vyústěním dlouhodobějších psychických problémů, potíží ve vztazích nebo celkové životní nespokojenosti. A taky často navazuje na nadměrné pití alkoholu.
Proč se lidé uchylují k drogám v pozdějším věku?
Je více důvodů – může to být mladší partner – uživatel, potřeba si dokázat, že jsem ještě mladý, že na to mám, nuda a stereotyp nebo to, čemu někdy říkáme krize středního věku. Potřeba změny, pocit, že jsem si v mládí málo užíval a teď to musím dohnat, ventil pracovního nebo jiného stresu, osamělost. Anebo propuká závislost u lidí, kteří už od mládí tu a tam něco brali, pili alkohol víc, než je zdrávo a nějaká aktuální krize v životě způsobila, že nad svým užíváním ztratili kontrolu – tohle schéma je, řekl bych, nejčastější.
Které drogy „starší lidé“ užívají?
Ty samé, jako ti mladší. Alkohol, pervitin, marihuanu, opiáty, benzodiazepiny, atd. Ti starší mají samozřejmě víc za sebou, víc zkušeností s drogami a někdy se jim po letech vystřídají období, kdy je ta která droga nejoblíbenější. Když např. přestanou zvládat opiáty, pokusí se přejít na alkohol, až se dostanou do stavu, kdy jim alkohol škodí stejně jako opiáty. Možných kombinací je spousta, často lidé berou více látek najednou nebo téměř cokoliv, co je zrovna dostupné.
Přibývá v Česku uživatelů drog starších čtyřiceti let?
Ano, dlouhodobě vidíme, že klientela ve službách, které pomáhají uživatelům drog, stárne. Tento trend trvá už od 90. let. Ale je také mnoho mladých uživatelů, přibyly nové syntetické drogy a „scéna“ je více nepřehledná. Ale takoví ti klasičtí problémoví uživatelé drog opravdu stárnou. Proč tomu tak je, by bylo na dlouhou debatu, uvažujeme dokonce i o tom, že služby pro ně a organizace, jako je například SANANIM, stárnou spolu s klienty, dobře je známe, víme zhruba, co potřebují a možná někdy naše služby hůř přitáhnou ty nejmladší nebo ty, co nezapadají do běžných schémat. Proto se na ty mladší aktivně zaměřujeme, některé programy jsou určeny přímo pro ně, přibývá ambulantních služeb, intervencí přes internet a podobně. V našem zařízení, v Terapeutické komunitě Němčice, se ovšem zaměřujeme právě na „veterány“, tedy lidi, kterým je průměrně ke čtyřiceti, ale často i po padesátce a mají za sebou i přes dvacet let na drogách.
Je odvykání starších lidí v něčem jiné než odvykání teenegrů?
Ano, čtyřiceti a padesátiletí klienti mají jiné potřeby a jsou v úplně jiné životní situaci než dvacetiletí. Objevují se jiná témata, více se bilancuje a ta bilance bývá smutná. Změnit od základu životní styl, přístup k sobě, abstinovat od drog, živit se poctivou prací – to všechno je v padesáti mnohem složitější, když začínáte od nuly. K tomu přidejte dlouhodobě zanedbané zdravotní problémy, přidružené psychické potíže a dost často nějakou tu kriminální kariéru, výkony trestu odnětí svobody, dluhy a tak by se dalo pokračovat. V principu chtějí starší klienti to samé, co ti mladí. Dosáhnout přiměřené životní spokojenosti, zvládnout se o sebe postarat, neubližovat sobě ani svým blízkým. Léčba tedy musí u mladých i starších zahrnovat všechny důležité aspekty jejich života – něco vynechat či zanedbat často znamená vrátit se k drogám. Ti starší mají jen trochu víc „naloženo“. Ale to platí asi všeobecně: ve dvaceti vypadá skoro u každého život víc bezproblémově než v padesáti. Důležité je vědět, že změna je možná, i když těžká je pro každého, bez ohledu na věk. Lidi se mění neradi, přesto naši klienti pod tlakem drsných důsledků závislosti vykazují v léčbě většinou výrazné zlepšení a velmi často úplné uzdravení od závislosti.
Jsou v Česku i drogově závislí senioři starší šedesáti let?
Ano, jsou. Pokud jde o takové ty známé nelegální drogy, jako pervitin nebo některé opiáty, není těch lidí tak moc. Občas se dostávají do léčby, třeba k nám a jsou možná překvapivě celkem úspěšní. Někteří jsou v kontaktu s různými ambulancemi, asi bychom jich pár našli v dlouhodobých substitučních programech. Co je ale důležité, je tu enormní množství starších lidí závislých na benzodiazepinech, léky typu neurol, diazepam, což je strašný průšvih a moc se to neřeší. Potíž je v tom, že než by mnozí lékaři se svými pacienty mluvili o jejich potížích, předepisují léky po hrstech a na pacienta mají pět minut. Přitom benzodiazepiny jsou tvrdé drogy se vším všudy. Že jsou na recept a skoro zadarmo, na tom nic nemění. A dalším problémem je samozřejmě alkohol – deset procent populace pije problémově a logicky vztaženo ke starším lidem – čím delší kariéra, tím víc problémů. Když si v šedesáti pícháte pervitin, budete za feťáka a exota a okolí vás bude tlačit do léčby. Pokud se ale párkrát do týdne opijete a k tomu si dojdete pro pravidelné balení neurolu „na nervy“, skoro nikomu to nebude připadat divné.
Bere se jako drogová závislost, když se lidé neustále cpou prášky? Přeci jen starší lidé berou něco na tlak, něco na nervy, něco na cholesterol a něco na bolest ... Je tato přemíra prášku „drogový“ problém, který si ani lidé neuvědomují?
Závislost je nemoc, má svoje kritéria, jako je nezvladatelná touha, odvykací stav, tolerance, atd. Nás tedy zajímají hlavně léky, které mohou závislost vyvolat. O neurolu a diazepamu jsem se už zmínil. Pro pacienta i lékaře je samozřejmě dřina hledat příčiny např. úzkostí a nespavosti, upravit životní styl, pracovat na snížení stresu, zlepšit vztahy s blízkými a kdo ví co ještě – bude to stát úsilí, člověk na sobě musí pracovat, nebude to hned a výsledky nejsou tak úplně zaručeny. Zatímco po rohypnolu prostě usnete, po neurolu budete prostě klidnější. Bylo by ale fér těm lidem říkat, že pokud to chtějí takto bez práce, jsou to tvrdé drogy, při pravidelném užívání budou závislí a časem je jejich problémy stejně doženou. Jen ta schopnost je řešit bude o něco menší. V žádném případě to ale neznamená, že všechny léky jsou nějaké zlo. Pokud zlepšují kvalitu života, umožňují člověku lepší fungování, pokud možno nejsou návykové a člověk také aktivně řeší příčiny svých problému, tak fajn. Ne vždycky to jde bez léků.
