„Touha to dokázat byla obrovská,“ řekl o své motivaci osmatřicetiletý Martin Šmíd. Každý den musel překonat 72 kilometrů, aby se co nejrychleji dostal z jednoho konce Islandu na druhý.
Jak vás vůbec napadlo, že přeběhnete Island?
Byl jsem tam už dvakrát. Pokaždé jsem tak nějak popocházel po jeho centrální části a říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych pokračoval dál přes tu poušť. To byl takový první moment. Hlavním impulzem byl ale René Kujan, což je jeden z našich špičkových ultramaratonců a jediný, kdo takový běh absolvoval. Shodou náhod jsem byl na jeho přednášce o tom přeběhu. Hrozně se mi líbil nápad i celá ta filozofie, tak jsem si řekl, že to zkusím.
Martin ŠmídOsmatřicetiletý kantor učí na Gymnáziu Na Vítězné pláni v Praze 4. Jako aprobaci si kromě biologie vybral také tělesnou výchovu. Tělocvikáři byli totiž oba jeho rodiče. Ve volném čase se věnuje běhu, lezení po skalách nebo basketbalu. Letos v červenci podnikl sólový přeběh Islandu z jeho nejsevernějšího cípu na nejjižnější. Celkem uběhl 644 kilometrů během devíti dní, což odpovídá průměru 72 kilometrů denně. S sebou si vezl téměř 40 kilogramů vybavení, techniky, oblečení a jídla ve vozíku, který tlačil před sebou. |
Měl jste s podobnými běhy nějaké zkušenosti?
Vůbec ne. Celé to byl takový ztřeštěný nápad. Nějaké maratony za sebou mám, ale to jsou všechno jednodenní záležitosti. Nic takového jsem před tím nedělal. To pro mě byla velká výzva. Zhruba měsíc před Islandem jsem začal běhat asi třicet kilometrů každý den. Jednoduše do školy a zpátky.
Celou cestu jste běžel s vozíkem. To byla nějaká speciální běžecká pomůcka?
Je to běžný vozík na vození dětí, který se většinou zapřáhne za kolo. Já v něm měl veškeré vybavení a při běhu jsem ho tlačil před sebou.
Co všechno jste si v něm vezl?
Předem jsem se rozhodl, že přeběhem zkusím podpořit myšlenku, že za velké zážitky člověk nemusí platit hromadu peněz, takže jsem za celý pobyt neutratil ani korunu. Vezl jsem si ve vozíku jídlo na dvaadvacet dní, techniku, stan, karimatku, spacák, oblečení. Nakonec to dalo asi čtyřicet kilogramů věcí v osmnáctikilovém vozíku.
Kudy jste běžel?
Start byl na nejsevernějším cípu ostrova. To bylo samo o sobě zajímavé, protože na tom nejsevernějším poloostrově téměř nikdo nežije. Vyběhl jsem po pobřeží, pak přes pás hor a potom na jih přes vnitrozemí. To byla asi nejnáročnější část, protože asi tři sta kilometrů od jezera Mývatn na jih není nic než kamení, písek, skály a poušť. A nežije tam vůbec nikdo. Zkouškou byla ještě poslední etapa, kde jsem musel překonat hradbu hor. Při tom panovaly naprosto brutální podmínky. Naběhl jsem do vichřice, která byla bojem o každý metr.
Neměl jste v takových chvílích chuť to zabalit?
Myslím si, že mám docela silnou vůli, takže se hlava držela po celou dobu i přes nějaká zranění a problémy. Touha to dokázat byla silnější. Při té poslední etapě ale hlava poprvé zaváhala. Říkal jsem si, že už chci pryč. Začaly mi omrzat i prsty a viděl jsem, že to není dobré, že se brodím po stehna ve vodě. Kdyby v tu chvíli po cestě jelo auto, možná bych do něj nasedl a nechal se odvézt. Naštěstí byly ty podmínky takové, že silnici zavřeli, takže mě nikdo vysvobodit nemohl. Paradoxně to bylo tělo, které řeklo, já ještě můžu, tak to zkus. A dopadlo to. Ten den jsem nakonec doběhl 122 kilometrů a zvládl celou etapu v kuse za osmnáct hodin.
Měl jste připravený nějaký záložní plán pro případy, kdyby prostě nešlo běžet dál?
Neměl. Ono tam ani záložní plán mít moc nejde. Nechtěl jsem běžet po frekventovanější silnici vnitrozemím a našel jsem si cestu, která bude taková poctivější, abych tam byl sám. To byla hlavní motivace: poprat se s tím sám. Pokud by se mi něco stalo v té centrální části, tak by to asi problém byl.
Jakou jste si vzal výbavu? Musel jste mít třeba speciální obuv?
Žádnou speciální výbavu jsem neměl. S botami jsem se nerozhodl úplně moudře. Běžně běhám v barefootech, což jsou lehké boty s minimální podrážkou. Na Island jsem si vzal dvoje. Sice z nich rychle odtékala voda, ale možná jsem mohl vzít jedny boty s poctivou podrážkou, protože jsem pak trpěl tím, jak se mi bortila klenba nohy.
Stalo se vám, že jste si řekl: tak tenhle problém nevyřeším?
Největší průšvih byl, když se mi zlomila osa předního kola od vozíku. Zároveň to ale vedlo k jednomu z nejsilnějších zážitků celého přeběhu.
Co se stalo?
Bylo to hned druhý den, kdy jsem se rozhodl, že poběžím po nejnáročnější ze tří možných tras kvůli krásným výhledům. Na hliněné, děravé cestě se ta osa zlomila. Hned jsem věděl, že je to v pytli. Bez osy bych to nedal. Takže jsem veškerou pozornost upřel k vesničce u jezera Mývatn, kde jsem doufal v alespoň jeden cykloobchod. To ale znamenalo urazit 110 kilometrů jen po zadních kolech. V tu chvíli jsem poznal, jak fantastičtí jsou místní lidé. Posádky projíždějících aut se mi snažily všemožně pomoci. Jeden člověk mi nabídl, že si zajede 150 kilometrů jen proto, aby mě zavezl do města. Z jiného auta vylezl za deště muž, který si začal sundávat svoji goretexovou bundu s tím, že ji potřebuju víc než on. Takové zážitky byly neskutečně silné.
Jak jste to vyřešil?
Potácel jsem se po cestě s bolavým kolenem a uprostřed ničeho jsem potkal cyklistu. Bavili jsme se, já mu vysvětlil svůj problém a doufal jsem, jestli třeba nemá náhradní osu pro své kolo. Odvětil, že nemá, ale potom začal uprostřed té pustiny rozebírat vlastní kolo. Vyndal z něj osičku a říká: Vem si tu moji. Já ji odmítl s tím, že se zbláznil, že ho nenechám uprostřed ničeho s rozebraným kolem. On mi ji pořád dával a povídal, že mám jít za svým snem. To byl opravdu emotivní zážitek, protože mi tím zachránil nejen můj sen, ale celý ten podnik. Díky tomu chlápkovi jsem mohl pokračovat dál. Ty nejsilnější zážitky proto nakonec nejsou ty sportovní nebo estetické, ale sociální a kulturní.
Víte, jak ten cyklista dopadl?
Stopoval jsem s ním auta. Zastavili jsme řidiče, který ho i s nepojízdným kolem odvezl do nějakého města. Tam snad tu osičku sehnal.
Učíte na Gymnáziu Na Vítězné pláni biologii a tělocvik. Snažíte se na základě svých zážitků nějak motivovat své žáky? Třeba aby si dávali vlastní cíle?
Rozhodně ano. Máme na škole relativně hodně mimoškolních aktivit. Já osobně vedu různé sportovní kurzy a lezecký kroužek, kde se žáky snažím nějak motivovat. Takže tam mám hromadu lidí, kteří lezou se mnou a které se mi podařilo k podobným aktivitám přivést.
Z některých průzkumů vyplývá, že současná generace dětí sportuje méně než ty předchozí. Máte takovou zkušenost?
Nevím, jestli se děti hýbou dost, nebo ne, ale ty měřitelné fyzické výkony jsou špatné. Nerad to generalizuji, protože všude najdete opravdu šikovné děti. Ale globálně je to k pláči. Když s kluky ve druháku děláme shyby nadhmatem na hrazdě, což je nějaký základ síly horní části těla, tak z těch patnácti žáků jich dvanáct neudělá ani jeden. Podobně je to u vytrvalosti, rychlosti, výbušnosti. Ty dovednosti děti prostě nemají. A protože je nemají, tak se jim pak strašně špatně sportuje, jde jim to hůř a nebaví je to.
Zmiňoval jste, že zážitky nemusí stát velké peníze. Platí to i pro lidi, kteří si netroufnou na to, aby přebíhali o samotě Island?
Stoprocentně. Já to vidím u svých kamarádů, kteří pracují patnáct hodin denně jen proto, aby vydělávali obrovské peníze. Myslí si, že čím víc peněz budou mít, tím větší zážitky si za ně pak koupí. Ale tak to většinou není. Je potřeba být otevřený okolnímu světu a zážitky přijdou. To byla nejdůležitější myšlenka toho přeběhu. Stačí, když půjdou lidé mezi lidi, budou s místními. A neuzavřou se jen do auta, aby stihli co nejvíc památek. Tím tu svobodu vlastně ztrácí.
