Vzpomínáte si na Prahu roku 1939?
Na některé věci si pamatuji dodnes. Ne na všechno samozřejmě, protože v roce 1939 mi bylo šest let, ale vzpomínám si třeba na to, že když nacisté Prahu okupovali, museli jsme vytrhávat obrázky prezidenta Beneše z učebnic a dávat si do nich fotografie Hitlera. Pamatuji si také, jak jsem po Praze potkával německé vojáky. Tehdy jsem samozřejmě nechápal, co se přesně děje.
Pamatujete si chvíle, kdy jste z Prahy utíkal?
Neřekl bych, že by to byl přímo útěk. Byl jsem v dětském transportu, ve vlaku, který jel přímo ze země, takže to nebylo tak těžké, jako to, co zažívali lidé utíkající před válkou jinak. Doteď si pamatuji matku, jak stojí na nádraží a v pozadí hlídkují němečtí vojáci se svastikami. Cesta vlakem trvala asi den a půl, než jsme se dostali na nizozemskou hranici. Starší děti okamžitě začaly jásat, protože věděly, že jsme mimo dosah nacistů. Já jsem si to neuvědomoval, ale chápal jsem, že se děje něco důležitého. Pak jsme dorazili do přístavu Hook van Holland, odkud jsme se dostali do Británie a do Londýna.
Kdy jste se poprvé dozvěděl o siru Nicholasi Wintonovi?
O mnoho let později. Tehdy běžel v televizi program, v rámci kterého byl se sirem Wintonem rozhovor. Od té chvíle se o tom všem začalo mluvit. Během následujících let jsem se s Wintonem několikrát setkal a stali se z nás přátelé. Byl to úžasný člověk. A nejen díky tomu, že zachránil život mně a stovkám dalších dětí. Byl to zároveň muž, se kterým se dobře povídalo a který byl skvělým společníkem.
Pomohlo vám v utváření politických postojů to, že jste sám byl uprchlíkem?
Myslím si, že moje postoje k problematice uprchlíků nezávisí na tom, čím jsem si jako šestiletý prošel. Mají logické a humanistické kořeny. Ale díky tomu, co jsem sám prožil, na tu problematiku nahlížím více s emocemi. To mi pomáhá v politice, protože mi to dává sílu říct: „Já sám jsem byl dětským uprchlíkem a teď bychom měli pomáhat těm ostatním.“
Proč jste se stal politikem?
Začal jsem se zajímat o politiku, když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Říkal jsem si, že pokud dokážou lidé politikou způsobit takové utrpení, k jakému došlo během druhé světové války, možná se dá politika využít i opačně. Pro něco dobrého. Mojí ambicí bylo nejprve stát se místním zastupitelem. Pak jsem se začal stýkat i s některými členy parlamentu a pomyslel jsem si, že když oni mohou být v parlamentu, proč bych nemohl já. Poprvé jsem kandidoval do poslanecké sněmovny v roce 1970 za jeden z londýnských obvodů. Tehdy jsem sice ještě nevyhrál, ale nakonec, za devět let, jsem se do parlamentu dostal.
Letos jste v britském parlamentu navrhl dodatek zákona, kterým se země zavázala k přijetí tisíců dětských uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí. Ačkoliv do České republiky téměř žádní lidé před válkou neprchají, mají Češi z uprchlíků strach. Jak vnímáte tuto atmosféru ve společnosti?
Jsem zklamaný tím, že Česká republika, ale i ostatní země visegrádské skupiny mají takový postoj. Británie zatím mnoho pomoci také nenabídla, ale já doufám, že se k současné situaci postavíme zodpovědněji. Myslím si, že svět, a hlavně Evropa, má být přirozeně multikulturní. Z postojů České republiky, Polska, nebo Slovenska jsem proto znepokojený.
Lord Alfred Dubs
|
Mluvíme spolu na nádraží v Bubnech, kde začne na jaře vznikat památník událostem, které se tu za druhé světové války odehrály. Myslíte, že takové projekty mohou pomoci naladění společnosti změnit?
Ano. Je důležité si připomínat minulost, i když to jsou často strašné věci. Ale zároveň se z toho musíme poučit do budoucna. Musíme si říci: tohle se nikdy nesmí opakovat. Když jsem prosazoval zmiňovaný dodatek zákona, argumentoval jsem tím, že Británie přijala za války deset tisíc dětí prchajících z Německa. Proto to zvládneme i nyní.
Takže si myslím, že projekty, které připomínají minulost, jsou velmi důležité. Zvyšují povědomí a vzdělávají mladé. V Británii máme instituci, která se jmenuje Holocaust Educational Trust a řeší to, aby mladí lidé mohli navštívit třeba Osvětim a dozvěděli se o tom, co se tam dělo. Za současné situace je to absolutně stěžejní.
Co říkáte na brexit?
To je katastrofa. Tolik jsem se snažil, aby to dopadlo dobře. Obcházel jsem lidi, dělal jsem kampaň proti vystoupení. Je to špatné pro Británii a vysíláme tím světu negativní signál. Ostatní země se na nás teď dívají jako na nějakou podlou zemi. Nejhorší je, že některé argumenty pro vystoupení byly lži. To pro mě bylo šokující. Celá ta kampaň se samozřejmě týkala migrace. Jakkoliv se to zastánci odchodu z Evropské unie snažili zakrýt tím, že budeme samostatnější v ekonomice a podobně, tak to bylo hlavně o migraci. A dokonce i v Londýně, kde hlasovalo sedmdesát procent lidí pro setrvání, se migrací a uprchlíky lidé oháněli. Takže jsem tím výsledkem zklamán a chtěl bych se za Británii omluvit.
Myslíte, že mohou Británii následovat i další země?
Já doufám, že ne. To by byl konec Evropské unie. V první řadě jsme neměli takové referendum vůbec uspořádat. Ve skutečnosti to bylo něco, co mělo pomoci urovnat vnitřní problémy konzervativců, a nebyl důvod vystavovat zemi takovému rozhodnutí. Chápu kritiku Unie, já sám ji také kritizuji, není perfektní, ale doufám, že nás jiné země nebudou následovat. Evropská unie je pro mě garantem míru a určitých hodnot.
Kdy jste Prahu navštívil poprvé?
Poprvé to bylo o dovolené, ještě v době, kdy tu byli komunisté. Přijel jsem s manželkou asi v roce 1961. Pak jsem se vrátil v roce 1969 na nějakou konferenci.
Jak se vám Praha líbí?
Je úžasná. Bývá tu hodně turistů, takže jsem rád, že jsem přijel mimo hlavní sezonu. Je to jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Proto bych si přál, aby česká politika byla stejně skvělá jako vaše hlavní město.
