Ředitel bohnické léčebny Martin Hollý

Ředitel bohnické léčebny Martin Hollý | foto: MF DNES

Festival Mezi ploty připomene i problémy nemocných, říká šéf léčebny

  • 0
Martin Hollý, ředitel bohnické psychiatrické léčebny, festival Mezi ploty dobře zná. Sleduje ho od roku 1997 a vždy si najde čas, aby si v publiku vychutnal některá vystoupení. Letos se těší třeba na Hudbu Praha nebo na Jablkoň, řekl v rozhovoru MF DNES. Také ví, že akce přitáhne pozornost k psychicky nemocným i k léčebně.

Jako ředitel léčebny jste, pokud dobře počítám, zažil už čtyři ročníky festivalu Mezi ploty. Můžete je porovnat, který se Vám líbil nejvíc? Anebo je podle Vás dramaturgie vyvážená a festival si drží stále konstantní úroveň?
V pozici ředitele zažívám už čtvrtý festival. To však není podstatné, jelikož první festival jsem zažil v roce 1997 a od té doby jsem byl účastníkem většiny ročníků. A právě ty "neředitelské" ročníky jsem si více užíval. Celkově, můžu-li laicky hodnotit, si myslím, že dramaturgie festivalu má výbornou úroveň a nedokážu vnímat významnější rozdíly mezi jednotlivými ročníky. Tím nechci říci, že jednotlivé ročníky jsou identické. Celkový koncept však garantuje, že změny v programu jsou spíše obohacením, než rizikem snížení kvality. V posledních ročnících doplňujeme festival o sekci, nazvanou PL Bohnice a přátelé, která reprezentuje neziskový sektor. Věřím, že je obohacením festivalu a že se postupem času etabluje.

Mezi ploty v Bohnicích

Divadlo Sklep, Plastic People, Hudba Praha nebo Vltava i populární mladé formace, třeba Chinaski, Niceland, Toxique, Gipsy.cz

Najdete si vůbec čas zúčastnit se festivalového dění? Chodíte nasát festivalovou atmosféru?
Máte pravdu, že v posledních letech se účastním víc jako reprezentant spoluorganizující instituce a ne jako účastník festivalu. Část festivalu jsem u sebe v pracovně. Každý ročník si však najdu prostor na to, abych zašel do festivalového davu. Už jenom proto, že mě tam vytáhnou děti, pro které je tato akce každoročním lákadlem.

Objevil jste si během uplynulých ročníků festivalu nějaké své oblíbence, ať už hudebníky nebo divadelníky?
Je to možná paradox, ale prozatím jsem neobjevil kouzlo divadla na divadelním festivalu. Z mého pohledu je příčina jasná. Kvalitní divadla lákají velké množství lidí a dav je pro mě často nepřekonatelnou překážkou dobrého zážitku. Mnohem radši užívám festivalové atmosféry pod širým nebem. Z kapel se letos těším na Hudbu Praha, Jablkoň. Chybět mi budou Horkýže Slíže.

Jaký máte vůbec vztah ke kultuře, dáváte přednost hudbě, divadlu, výtvarnému umění nebo něčemu jinému?
Často o sobě říkám, že jsem kulturní barbar. Je v tom trochu nadsázky, ale často to tak může působit. Kdybych měl definovat svůj vztah ke kultuře, asi bych se nazval příležitostným konzumentem s preferencí výtvarného umění a architektury. Narážím na své časové možnosti a často je výběr aktivit ve volném čase daný také preferencemi mých dětí.

Martin Hollý

Atestovaný psychiatr a sexuolog pracoval v devadesátých letech na psychiatrii v Trenčíně, poté na sexuologii v Bohnicích, dále jako vedoucí lékař Centra krizové intervence. Ředitelem Psychiatrické léčebny Bohnice byl jmenován v dubnu 2008. Jeho hlavní léčebnou metodou je kombinace farmakoterapie s psychoterapií. Působil také jako externí lektor poradenských a vzdělávacích firem, se specializací na trénink komunikace a týmové spolupráce.

V čem je podle vás přínos festivalu Mezi ploty pro léčebnu Bohnice? Zviditelní ji, pomůže v myslích lidí třeba odbourat některé zažité bariéry?
Mezi ploty je nejvíc známá akce, která se v bohnické léčebně odehrává. Dává nám možnost přilákat pozornost k léčebně a tématům s ní související. To využíváme prakticky v průběhu celého dalšího roku. Můžeme to nazvat komunikačním bonmotem, na kterém se dá stavět dlouhodobá komunikace témat, která náš obor pálí. V poslední době je to nutnost změny péče o duševně nemocné v Česku. Ta je častým terčem kritiky. Neblahý stav léčeben k tomu přirozeně přispívá velkým dílem. Snažíme se proto upozorňovat na podfinancovanost systému, který podporuje jeho rezistenci vůči změně.

Jak se festival líbí vašim klientům? Není to pro ně svým způsobem určité zpestření?
Je potřeba si uvědomit, že v léčebně Bohnice je hospitalizovaných víc než třináct set pacientů. Často jsme konfrontování s názorem, že přece všechno jsou to psychiatričtí pacienti, jakoby pod čarou je předsudek, že jsou všichni stejní, že existuje nějaký prototyp psychiatrického pacienta. Každý z nich má svoje trápení dané onemocněním, ale také svoji povahu, svůj životní příběh. Vždy je potřeba za diagnózou hledat člověka. Bylo by však bláhové myslet si, že všichni jsou z festivalu nadšeni. Proto každoročně vyjednáváme o tom, kde mají být umístěná pódia, jak hlasitá má být která scéna, do kdy má festival trvat...

Do funkce ředitele bohnické léčebny jste nastoupil před čtyřmi lety. Jak vypadala léčebna tehdy a jak nyní? Co se od té doby v Bohnicích změnilo?
Dobrá otázka, často si jí sám kladu. Hlavně v obdobích, kdy jsem v pokušení z léčebny odejít. Je to příležitost bilancovat. Nemyslím, že nastala nějaká revoluční změna. Změny, které jsou nějak měřitelné, nejsou na první pohled vidět. Výjimkou je otevření rekonstruovaného pavilonu pro dětskou psychiatrii v roce 2010. Z dalších pozitiv bych rád zmínil získání certifikátu řízení kvality ISO 9001:2008, což se odrazilo i v hodnocení naší léčebny pacienty, kde jsme v posledním roce zaznamenali významné zlepšení.

Je ještě něco, co byste tady chtěl změnit, upravit, vylepšit?
Spoustu věcí. Mimo rekonstrukcí bych rád změnil systém poskytované péče. To spočívá v tom, že bychom měli víc dbát na komplex potřeb pacientů, nejenom v době, kdy jsou hospitalizovaní, ale také po jejich propuštění. Rád bych vytvořil funkční systém péče o těžce duševně nemocné v blízkém regionu, takzvaným mobilním týmem, který by zajišťoval dlouhodobou péči v přirozeném prostředí pacientů.

Co byste neměnil, co se vám na léčebně líbí?
Jednoznačně park a urbanistické řešení. To je skutečně fascinující a jedinečné.

S jakými problémy se potýkáte, ať už v přístupu veřejnosti nebo politiků?
Už jsem zmiňoval podfinancovanost. Psychiatrické léčebny poskytují vcelku levně péči, která je vcelku kvalitní. Je otázkou, dokdy bude společnost tolerovat "vcelku" kvalitní péči. Přece jenom úroveň společnosti se měří podle toho, jak se stará o své nejzranitelnější, nejslabší. Mezi ně jistě vážně duševně nemocní patří.

Je něco, čím by bylo dobré se v léčbě psychických poruch inspirovat jinde, v zahraničí?
Nemyslím, že by existoval ideální systém. Každý má svoje pro i proti. Někde je těch pro víc. Tam se snažíme inspirovat. Snažím se podporovat lékaře a ostatní zdravotníky, aby využili možností vyjet mimo republiku a vidět, že péče o duševně nemocné může fungovat jinak a přitom efektivně.