Proč jste se rozhodl skládat desku zrovna o tom?
To vyšlo tak nějak samo. Nechtěl jsem psát nějakou tematickou desku. Prostě jsem skládal písničky, a když jsem jich měl dost, dal jsem si je vedle sebe a hledal, jestli mezi nimi není nějaké pojítko. A přišlo mi, že jím je motiv topení se v problémech. A vlastně i topení se ve vodě. Zpívám o tom, že můj život plave na vodě, že žijeme na palubě Titaniku, že jsem ztratil člun na moři širém... Takže spojit v názvu kvadraturu kruhu s kruhem záchranným byla logická volba.
Jaká deska podle vás je?
Já myslím, že je veselá. Texty sice moc ne, většinou jde spíš o vážná témata. Ale je už u mě zvykem, že i ta se pokouším brát s humorem. Anebo tu vážnost v textu alespoň vyvažuji veselou hudbou.
Z textů písní Na palubě Titaniku či Světlo na konci tunelu jsem si ale spíš odnesla dojem, že jste musel mít depku, když jste je psal...
Samozřejmě když něco píšu, odráží se v tom, jak vnímám věci, co se kolem nás dějí. A podle mě to teď není moc dobré. Člověk si pořád říkal věci jako: „Komunisti se nevrátí, válka nebude, lidé to nedopustí.“ Poslední dobou si tím nejsem moc jistý. Navíc mám pocit, že kolem nás probíhá „dezinformační exploze“, jak svého času zpívala kapela Visací zámek. Že člověk nemůže moc věřit tomu, co se říká a píše v médiích ani co říkají lidé okolo. Takže z toho plynou ty pocity nejistoty.
Oproti tomu třeba píseň Mýval je opravdu veselá...
Nemám jen depresivní myšlenky, ačkoliv to tak podle nového alba může vypadat. Je to spíš tak, že ze smutných témat se vypisuji, zatímco ve šťastných obdobích nemám takovou potřebu se vypisovat, ty si spíš žiji. Text k Mývalovi je vlastně docela starý. Původně vznikl na melodii jedné americké lidové písně se stejným tématem. Zpívalo se tam o tom, co jsme v jakém městě mívali s jakou holkou a jakou katastrofou to skončilo. Až nedávno mě k písni napadla nová melodie a také jsem měl potřebu doplnit ji o refrén, který těm katastrofám dodá happyend. Je to vlastně takové vyznání mojí ženě. Píseň o tom, že i katastrofy mají smysl, protože kdybych si neprošel všechny ty zmiňované milostné katastrofy, asi bych nikdy nepotkal ji.
Chcete se v textech opravdu jen vypsat, nebo i apelovat na lidi?
Obecně podle mě nefunguje, když si někdo jen tak řekne „napíšu písničku a tou změním to a to“. Z toho by bylo cítit, že je to na objednávku nebo kalkul. Pokud se píseň neztotožňuje s autentickými pocity, které máte, tak ta písnička nebude fungovat. Lidi prokouknou, že je to falešné. Ale pokud vás něco užírá natolik, že vám to nedá, abyste si do toho alespoň trochu nerýpnuli, pak teprve z toho může vzniknout text, který může mít sílu něco změnit.
Čím jsou tedy pro vás písničky?
Pro mě jsou takovou rezonanční nádobou. Člověk se vypíše z nějakého pocitu, vypustí to do světa a sleduje, jestli to s někým zarezonuje. A stejně přistupuju k cizím písním i jako posluchač. Když se mnou zarezonuje text někoho jiného, tak mi to dává sílu, protože vidím, že někdo vnímá věci podobně jako já a že v nějakém pocitu nejsem sám.
Já mám ale pocit, že lidé, na které je mířena vaše kritika společnosti, si to mnohdy ani neuvědomí.
Je trochu zvláštní, že docela často chodí slečny – „Napsal bys mi věnování pro barbínu“ nebo říkají „Ta písnička je úplně o mně“ a já si pomyslím: „Vážně?! A tím se chceš chlubit?“ (smích)
Tak vidíte...
Na druhou stranu to, že písničku napíšu o něčem, neznamená, že nemůže být pro někoho o něčem jiném. Třeba jsem omylem napsal písničku i o něčem jiném, než jsem si myslel, a když si to v tom někdo najde, ať to tam klidně má. Neříkám, že rozumím svým písničkám nejlíp ze všech. Třeba jim někdo rozumí lépe než já. Já je jenom napsal. (smích)
