Kdy jste si uvědomil, že nejste se svým pohlavím spokojen?
Měl jsem skvělé dětství, které jsem strávil s rodiči v cizině. Tam si čeští kluci a holky hráli pohromadě, takže si nikdo nevšiml, že jsem víc na ty chlapecké věci. Když jsme se ale vrátili do Čech, byl to problém. Tady už byli kluci a holky poměrně oddělení. Měl jsem ale bohatou fantazii, a tak jsem si vymyslel druhý život, po kterém jsem toužil. Hrál jsem si na vojáky, novináře i partyzány. Později jsem si začal představovat, že jsem slavný muzikant a krouží kolem mě krásné ženy, pak se přidaly i erotické představy.
Doma i ve škole jste se ale snažil působit a chovat jako dívka, že?
Ano a velmi důsledně. Tehdy jsem neřešil, že by mohlo být něco špatně. Jen mi bylo líto, že vše není, jak bych si přál. V té době navíc nebyly žádné informace, internet neexistoval. Homosexualita byla podezřelá a nežádoucí a o transsexualitě se tu nebavil vůbec nikdo.
Jak jste prožíval první lásky?
Po mně tehdy žádný kluk netoužil a ani já po něm. Každý člověk chce ale prožít vztah a lásku a mě začalo trápit, že se mi to nedaří. Ve třeťáku gymnázia nastal můj životní zlom, když k nám do třídy přišla nová dívka. Otevřely se dveře, ona vešla a já jsem totálně zcepeněl. Láska na první pohled jako z filmu. Byl jsem z toho naprosto vyřízený. Každý večer jsem o ní snil a říkal jsem si, že jsem tedy asi na holky.
Myslel jste si, že jste lesba?
Zásadní zádrhel byl v tom, že jsem věděl, že ač po ní toužím jak romanticky, tak sexuálně, nechci s ní být jako holka. To je alfa a omega toho poznání, že nejste homosexuál, ale že se děje něco jiného. Nechtěl jsem, aby mě vnímala jako ženu, i v představách o ní jsem byl vždy chlap. Zařekl jsem se, že to v životě nesmím nikomu říct, protože si všichni budou myslet, že jsem mimozemšťan. Bál jsem se, aby mě nevyhodili ze školy a rodiče z práce.
Takže jste se nikomu nesvěřil?
Ne. Zapřel jsem se a strašně jsem se překonával. Až do mých padesáti let to na mně nikdo nikdy nepoznal. S tou dívkou jsme byly dlouho nejlepší kamarádky, ale já hrozně trpěl tím, že ji jinak nemůžu mít. Pořád jsem si to neuměl v hlavě srovnat. Strašně jsem se bránil tomu, být jiný. Přesvědčil jsem se, že to v sobě zatluču, budu ženská, najdu si partnera a prožiji normální život.
Jak jste zjistil, kdo opravdu jste?
Stalo se to na vysoké škole. Otevřel jsem časopis 100+1 zahraničních zajímavostí, což byl snad jediný, který přejímal články i ze zahraničí. Listuji, listuji a najednou dvoustrana o transsexualitě. V tu chvíli jsem věděl, že čtu článek o sobě. Popisoval slovo od slova, jak se cítím. Byly tam i fotografie operací. Hned jsem si ale řekl, že něco takového nemůžu udělat, a ještě víc se zatvrdil, že to nikdy nikomu neřeknu. Pořád jsem si namlouval, že to tak možná není, že jsem třeba jenom nějaká jiná lesba. Dával jsem si dokonce naděje, že se objeví ten pravý muž a já třeba zjistím, že jsem normální.
A to se nikdy nestalo?
Stalo se to zvláštním způsobem. Pracoval jsem jako redaktorka v Československém rozhlase, kde jsem potkal kolegu fotografa. Měl jsem poprvé pocit, že to je člověk, se kterým bych ten život mohl strávit, a dali jsme se dohromady.
Nebyl problémem tělesný vztah?
V brožurách si načtete, že jsou transsexuálové totálně nespokojení se svým tělem, a proto odmítají intimitu s ostatními, ale není to tak vždy. Já jsem v první řadě těžce postrádal citový vztah. Když jsem ho skoro ve třiceti letech našel, jeho tělesná stránka a sex pro mě nebyly problém. Bral jsem to jako něco, co k tomu patří, a byl jsem šťastný, že mám někoho rád a on má rád mě.
Jak to dopadlo?
Zřejmě jsem nevykazoval ty správné znaky ženské přitažlivosti a náš vztah začal umírat. Nechtěl jsem se ho vzdát, protože jsem věděl, že když o něj přijdu, tak se mi to už znovu nepodaří. Pak propukla listopadová revoluce a já přišel do jiného stavu. Když jsem to partnerovi zavolal, řekl, že s námi nezůstane.
Přemýšlel jste o potratu?
Já jsem člověk, který se potřebuje o někoho starat a pro někoho žít. Řekl jsem si, že když tedy nemám nárok na lásku, tak si nechám to dítě a budu žít pro něj. Dcera ale přišla kvůli komplikovanému porodu o imunitu a celé dětství byla nemocná. Musel jsem se vzdát práce, abych se oni mohl starat. Žili jsme na dně společnosti, ze dne na den.
Minority: Jak se jim žije v Praze?V páteční pražské příloze MF DNES se mohou čtenáři dočíst, jak se v metropoli žije menšinám. Pražští redaktoři zpovídají zástupce jednotlivých skupin a zjišťují, jaké výhody a nevýhody pro ně život v hlavním městě přináší a jak na jejich zástupce reagují ostatní Pražané. Již vyšel rozhovor s mužem, který žil v dětském domově, bývalou bezdomovkyní, blogerem a autorem Pražské buzny a ženou na invalidním vozíku. |
Pohlavní identita šla stranou?
To se vůbec nedalo řešit. Nebyl čas a ani vnitřní rozpoložení, abych si snil nějaký jiný život. Neustále jsem měl starost o dítě a jak přežijeme.
V padesáti letech jste se ale rozhodl ke změně pohlaví. Proč?
V pubertě se dceřino zdraví zlepšilo a začala se čím dál víc osamostatňovat. Já najednou seděl doma, neměl jsem práci, vztah, koníčky ani peníze, a aby toho nebylo málo, znovu jsem se zamiloval. Propadal jsem beznaději, a když to došlo tak daleko, že jsem začal přemýšlet o sebevraždě, rozhodl jsem se s někým poradit, jak dál. Po téměř padesáti letech jsem poprvé vše svěřil sexuoložce Hance Fifkové.
Jaké to bylo?
Měl jsem pocit, že na sebe jdu říct nějaký strašný zločin, ale udělal jsem to kvůli dceři, která tady nikoho jiného neměla. Hanka pro mě byla jako anděl strážný, hrozně mi pomohla a k ničemu mě nenutila. Setkal jsem se díky ní s lidmi, kteří proměnou prošli, a viděl jsem, jak se jejich život zlepšil. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu také. Počkal jsem však, až bude dceři osmnáct, než jsem jí o tom plánu řekl.
Byl to pro ni zřejmě šok.
Bylo to těžké. Strašně se rozbrečela. I když jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem pořád stejný člověk, považovala celý náš život za zradu. Nakonec zvolila taktiku, že o čem se nemluví, to neexistuje. Odmítala jakýkoliv tělesný kontakt a až donedávna na mě mluvila v ženském rodě, ačkoliv jsem byl již po proměně. Zůstala ale se mnou a časem se naše vztahy výrazně zlepšily.
Přinesla vám změna pohlaví vše, co jste si od ní sliboval?
Já jsem do ní šel, hlavně abych mohl najít vztah, kde můžu hrát mužskou roli. To se mi ale dlouho nedařilo. Když jste padesát let sám, tak si moc nevěříte. Všechno je navíc nové a jiné a jste vůbec rád, že nějak fungujete. Pak se to ale stalo zcela náhodně a spontánně.
Jste stále spolu?
K mojí velké lítosti to nevydrželo. Nejsem biologický muž a nikdy jím nebudu, ať budu jakkoli úžasný vzhledově i chováním. Možná že ženám mohu nabídnout mnohem víc, to je sporné, ale žiju s vědomím toho, že v sexu mi něco chybí. Myslím, že i v tomto vztahu, ačkoli byl ze začátku vážně skvělý, to sehrálo roli. Pro mě je to trochu trauma, ale neházím flintu do žita, mám spoustu přátel po přeměně, kteří mají stálou partnerku.
Nedá se to řešit operací?
Operace je náročná a ne vždy přinese kýžený výsledek, takže ve svém věku už nechci riskovat. Navíc i když půjdete do plastiky, penis nebude v tomhle ohledu na sto procent funkční. Je to spíš psychická záležitost, aby měli chlapi pocit, že mají něco v kalhotách.
Jak změna pohlaví probíhá?
Když projdete všemi testy, dostanete hormonální léčbu. Ženy měnící se na muže dostávají testosteron, v opačném případě estrogen. Vyberete si neutrální jméno, a i když pořád vypadáte jako holka, začínají vám růst vousy, klesat hlas a tak podobně. Pro definitivní změnu rodného čísla je zatím nutné odstranit i reprodukční orgány, čímž tělo přestane produkovat příslušný hormon a znaky opačného pohlaví se ještě umocní.
Je rozdíl mezi přeměnou z ženy na muže a z muže na ženu?
Biologičtí muži to mají rozhodně těžší. Když má takový kluk metr devadesát, nohy osmačtyřicítky, místo rukou lopaty, ramena jako stěhovák a jde do přeměny, protože už jinak nemůže, všechny tyhle věci mu zůstanou. Stejně tak mu zůstane i ohryzek a velmi často mu i nadále rostou vousy nebo musí nosit paruky. To je odvaha.
Opačně to takový problém není?
Ne. Já jsem měl třeba typickou ženskou postavu, ale testosteron je úžasný. Dodá vám energii, drive i sílu a hlavně vám začne narůstat svalová hmota. Ta se ale na druhou stranu může rychle proměnit v tuky a je potřeba pravidelně posilovat, aby se to nestalo.
Před čtrnácti dny zavraždila žena zákaznici v obchodním domě na Andělu (psali jsme zde). Mluví se o tom, že procházela procesem přeměny pohlaví. Co si o tom myslíte?
Stejně tak, jako jsou mezi většinovými lidmi problémoví jedinci, jsou i mezi transsexuály. S transsexualitou to ale nemá žádnou spojitost, ta žena je prostě psychicky nemocná. Média po tom ale skočí, protože to je soustíčko. Někteří čtenáři si to pak přečtou a řeknou si, podívejte se, to jsou ti magoři. A je z toho nálepka jako hrom. Proto je tak podstatná osvěta. Transsexualita není nemoc nebo úchylka, ale porucha identity. To je strašně důležité. Spousta lidí si třeba stále mylně myslí, že se dá vyléčit jako nemoc.
Pletou si lidé stále transsexuální lidi s gayi, či transvestity?
S homosexuály ani tolik ne, to spíše s transvestity. Transvestité se ale potřebují za opačném pohlaví pouze převlékat, protože je to nějakým způsobem vzrušuje. Nejsou však se svým pohlavím nespokojeni a netouží po přeměně tak, jako lidé s transsexualitou.
Jak se transsexuálním lidem žije v Praze? Setkávají se s nějakými problémy?
Praha má jako velkoměsto výhodu větší anonymity. Většině z nás se tady žije stejně jako běžným lidem, ale pochopitelně máme i svoje starosti a trápení. V odborných článcích se dočtete, že jsou transsexuálové minoritou stejně jako třeba gayové. Mají ale jednu zásadní odlišnost. Na začátku svůj problém řeší pouze v sobě a nemluví o něm. Od ostatních se navenek neliší, a pokud vím, ani se nesdružují do žádných komunit. Pak přijde období, kdy se rozhodnou pro změnu pohlaví, a v tu chvíli se opravdu menšinou stávají, protože jsou během ní skutečně odlišní. Jejich podoba se neshoduje s chováním a poté ani s tím, co mají napsáno v občance.
Tehdy je tedy pozná i okolí. Jak se lidé v metropoli chovají k těm, kdo prochází proměnou?
Lidé se nejvíc bojí toho, o čem nic nevědí. Se změnou režimu i rozvojem internetu se lidé dostali k informacím. V Praze je naprostá většina z nich velmi tolerantní. Na malých městech a vesnicích to ale může být horší, proto se řada transsexuálů do metropole stěhuje.
Co se v tomhle ohledu změní, když člověk proměnu završí?
Pak získá identitu, po které touží, a to z právního i fyzického hlediska. Devadesát devět procent lidí poté znovu splývá s majoritní společností a nemají potřebu na sebe poutat pozornost. Naopak, většina lidí po přeměně není ráda, když se jejich minulost vystavuje na odiv. Proč taky? Dosáhli svého a i přes problémy, které museli řešit, jsou spokojeni a chtějí žít jako ostatní.
Vy o tom ale mluvíte. Dokonce jste o svém životě napsal knihu s názvem Klec pro majáky.
Život v nesprávném těle jsem si odkroutil už za socialismu, kdy byla transsexualita naprosté tabu. Poznal jsem, jak o ní téměř nikdo nic neví a jak se transsexuální lidé dostávají do drsných situací. Řekl jsem si, že kdyby moje zpověď měla pomoci byť jen jednomu člověku pochopit, co prožíváme a že nejsme vadní nebo úchylní, ale úplně normální lidé, kteří touží po lásce a klidu, tak to stojí za to.
Myslíte si, že pomohla?
Poté, co kniha vyšla, jsem dostal stovky úžasných e-mailů, ve kterých lidé psali, že jsem jim dodal odvahu začít své trápení řešit. Také rodiče děkovali, že konečně pochopili, co prožívá jejich dítě. Vzpomínám na to jako na jedno z nejkrásnějších období svého života.
