Takzvaný turek s lógrem na dně byl ve většině případů dobře viditelný v silnostěnných sklenicích. Písmena CCCP na dně odkazovala na svůj původ v Sovětském svazu.
„Espresso měli snad jen ve Zlaté Praze hotelu InterContinental a další podniky s podobnou nabídkou bylo možné spočítat na prstech jedné ruky,“ upřesňuje číšnice, která v 80. letech studovala hotelovou školu a několik pražských provozů tehdy osobně poznala.
Blízko k různým restauračním provozům měl v 80. letech také expremiér Jiří Paroubek. Ten dříve působil jako takzvaný rozpočtář v podniku Restaurace a Jídelny v Praze 1. A ten měl pod sebou většinu restaurací i kaváren.
„Doba osmdesátých let ale kavárnám moc nepřála. Ony byly spíše takovým druhem na vymření. A když to srovnám například s Vídní, kde i tehdy byly kavárny živé, tak se to vůbec nedá porovnávat,“ vysvětluje expremiér.
Výlučné postavení si podle něj téměř po celou dobu totality zachovala snad jen kavárna Slavia, a to nejen díky strategické poloze v blízkosti Národního divadla či krásnému výhledu na okolí Vltavy či Hradčany. Podnik stejného jména zde vznikl již roku 1884. A během druhé světové války, kdy bylo Masarykovo nábřeží přejmenováno na Heydrichovo, nesla Slavia označení Viktoria.
Ke kavárně patřila jména řady hostů – významných českých spisovatelů včetně Karla a Josefa Čapkových, Vítězslava Nezvala či malířů Jana Zrzavého nebo Václava Špály.
Svou roli v historii podniku sehrál i dramatik, disident a pozdější prezident Václav Havel. I když některé zdroje mylně uvádějí, že svou první ženu Olgu potkal v 60. letech v Divadle Na zábradlí, ve skutečnosti se oba poprvé potkali ve Slavii již v roce 1953.
Piják absintu
Přestože nejtradičnější pražská kavárna přečkala celé období totality, byť navzdory nepříliš povedeným úpravám ze 70. nebo 80. let, které kritizuje například architekt Zdeněk Lukeš, opětovného otevření se podnik dočkal až 17. listopadu 1997.
„Naštěstí se původní obklady stěn dochovaly pod novějším obložením z dob komunismu. I to napomohlo tomu, aby se podnik vrátil do stylu art deco, tedy nikoli do stavu, jak se kavárna otevírala poprvé na konci 19. století,“ upřesňuje Lukeš. Připomíná také, že po opravě se do Slavie vrátil obraz „Piják absintu v kavárně Slavia“ z roku 1901 od Viktora Olivy. Originál sice někdo ukradl, na původní místo se dostala alespoň téměř věrná kopie tohoto díla.
Absint v 80. letech minulého století rozhodně nepatřil k oblíbeným nápojům pražských kaváren, skutečný totalitní obraz vypadal jinak. Nejčastějšími návštěvníky byly za komunismu důchodkyně, které si oblíbily spíše griotku. Dát si mohly také například kávu s vaječným likérem či tu irskou, ochucenou nefalšovaným douškem irské whiskey.
Kolumbie v centru Prahy
Možná i tento sortiment patřil k tomu, co si objednával malíř Jan Zrzavý v kavárně Slovanského domu, kterého tam pravidelně vídal expremiér Paroubek. Umělci dělaly podle něj zpravidla společnost dvě výrazně mladší dámy.
A pokud by jim nabízené menu nestačilo, i v tehdejší Praze, která byla na poměry socialistického Československa i celého východního bloku nezvykle kosmopolitní, existovalo místo s lepším výběrem kávy.
„Na Staroměstském náměstí byl podnik Café de Columbia, kde bylo možné vybírat snad z třiceti, či dokonce čtyřiceti druhů kávy. Kolumbijská káva přitom v té době byla vnímána jako to vůbec nejlepší, co mohlo existovat,“ dodává expremiér.
Jenže navzdory tomuto vzornému příkladu jiné kavárny v době totality zcela zmizely. „Vybavuji si například Kavárnu Letná, dnes je na jejím místě sex shop. K ní jsem to měl blízko i z domova. Někdy jsem se tam dokonce i najedl. Bylo to v takzvaném Molochově na současné ulici Milady Horákové. Podnik byl celkem populární, já jsem ho ale zažil v době, kdy se tam nevařilo moc dobře a na jídlo se velice dlouho čekalo. Někdy to trvalo třeba i hodinu, než vás vůbec někdo obsloužil,“ připomíná někdejší poměry Lukeš.
„Ty kavárny, které jsou dnes známé, jako je Myšák či Louvre, které měly prvorepublikovou tradici, během totality nakonec zmizely. A dočkaly se obnovení až po pádu komunismu,“ říká architekt.
I když je v případě Myšáka patrný pokus vrátit se k původnímu stylu podniku hlavně na úrovni přízemí, kde zůstaly i původní Gočárovy skříně, zrovna tuto rekonstrukci za moc povedenou Lukeš nepokládá.
Pražanům to ale podle něj tolik nevadí. Za komunismu i nyní byly či jsou jejich zájmy spíše jinde. Společenský život se totiž nejvíc stále udržuje navštěvováním různých pivnic.
