SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvZa strážníky jsem se vydal na pražský Prosek. Výcvikový útvar mají v areálu, kde sídlí Správa služeb hl. m. Prahy. Za okny jedné z budov se nachází tělocvična, ze které se ozývají rány jako při boxu. A skutečně.
„Budoucí strážníci tady absolvují základní výcvik sebeobrany. To jsou pády a základní chvaty z juda. Bez pádů, bez toho to nejde, protože ti lidi se musí naučit padat. Pak dělají základní úderové techniky z boxu a z karate, protože většinou sebeobranné systémy používají i bojové techniky. Potřebují se tak naučit i tyto základní věci,“ vysvětluje vedoucí praktické skupiny výcviku Slavomír Karchňák.
V tělocvičně tráví adepti na povolání u městské policie tři měsíce. Učí se i poutací techniky či používání donucovacích prostředků jako teleskopického obušku.
„Po absolvování tří měsíců udělá strážník závěrečnou zkoušku z donucovacích prostředků. Čtvrtý měsíc pak tráví na polygonu a tam se učí modelové situace,“ popisuje Karchňák.
Mezi modelové situace patří ty, které strážníci v terénu nejčastěji zažívají: neposlušní pejskaři, vykazování bezdomovců, znečišťování veřejných prostranství či kouření tam, kde je to zakázáno.
Při cvičení modelových situací dostávají budoucí strážníci od instruktorů zpětnou vazbu, co dělají dobře a co špatně. Například že stojí od sebe moc daleko nebo že zbytečně prosí. „Pochopte to, postupujete podle zákona, je to vaše oprávnění, je to vaše pravomoc. Není tam vůbec žádný důvod k tomu, abyste toho člověka prosili,“ vysvětluje instruktor taktické přípravy Miloslav Jakeš, jak se mají budoucí strážníci chovat k lidem.
A právě na polygonu nechám na sobě vyzkoušet, co si strážníci smějí dovolit a co ne. Přiměly mě k tomu případy, kdy chování strážníků vzbudilo nevoli veřejnosti. Ať už jde o zpacifikování muže, který zastavil na zákazu zastavení na Václavském náměstí v Praze, nebo spoutání dívky, která v Ostrově na Karlovarsku odhodila papírek.
Kouřil jsem na zastávce. Skončil jsem v poutech na zemi
Při první ze dvou modelových situací stojím na zastávce a kouřím. V tu chvíli ke mně přichází hlídka. „Dobrý den, pane, předložte mi občanský průkaz,“ říká mi první strážník. „Co jsem proved?“ ptám se a zahazuji cigaretu na zem. „Ad 1: kouříte na místě, kde je to zákonem zakázáno. A ad 2: teď tady znečišťujete veřejné prostranství. Jménem zákona vás vyzývám, předložte mi doklad totožnosti,“ apeluje strážník.
„Ne,“ odpovídám zatvrzele a mávám mu občankou před obličejem. „V tom případě jste neuposlechl výzvy a může dojít k použití donucovacích prostředků a předvedení na Policii ČR, neboť odmítáte prokázat svou totožnost,“ varuje mě. „Nesnáším policajty,“ oznamuji mu.
Následuje ještě jedna výzva k předložení dokladu totožnosti a varování před použitím donucovacích prostředků. „Nic vám nedám,“ říkám a začínám uklízet průkaz do peněženky. V tom mě ale druhý strážník chytí pod krkem a šlehne se mnou o zem. „Ruce za záda!“ křičí. První mezitím vytahuje teleskopický obušek a řve, ať dám nohy přes sebe. Následně mi je zaklekne.
Při poutání mi pak městský policista kolenem klečí na hlavě. „Zůstaň ležet!“ varuje mě. „Au to bolí, kopete mi do krku,“ křičím. Následně mě důkladně prohmatá, zda u sebe nemám zbraně nebo drogy. Spoutaného mě pak zvedne a vede na policejní služebnu.
Poté zákrok probíráme. Má otázka je jasná: z jakého důvodu vůči mně použili násilí, když jsem je fyzicky nenapadl? „No, násilí,“ pousměje se instruktor taktické přípravy Waldemar Pavlásek, který byl jedním ze zasahujících strážníků. „Tam šlo o to, že vy jste odmítl prokázání totožnosti. I přesto, že my jsme se vám snažili poskytnout veškerou součinnost, tak vy jste neuposlechl výzev strážníka. I když jste byl upozorněn, že mohou být použity donucovací prostředky. Z toho důvodu jsme přikročili k tomu zákroku a museli jsme vás zpacifikovat,“ vysvětluje mi.
To potvrzuje i vedoucí praktické skupiny výcviku Slavomír Karchňák. „Pokud jste jim nepředložil doklad totožnosti, jsou ze zákona oprávněni předvést vás na Policii ČR. Takže s vámi zahájili předvádění. Vy jste s nimi ale nechtěl jít, byl jste pasivní, a i pasivita je forma obrany. Vy jste se, ač pasivně, bránil úkonu. Tak na vás použili hmaty, chvaty. Proto vás předvedli za použití donucovacích prostředků,“ líčí.
Vrátíme-li se k případům zastavení na zákazu stání či odhozeného papírku, strážníci dané lidi také nespoutali za to, co provedli, ale proto, že i po několika výzvách jim odmítli ukázat doklad totožnosti, případně s nimi nechtěli jít na služebnu. V takovém případě je mají právo předvést, a to i za pomoci donucovacích prostředků.
Strážník viděl nůž a vystřelil
Ve druhé scénce jsem šel s nožem okrást muže v parku. Strážník, který v tu chvíli šel kolem, spatřil nůž a okamžitě vytáhl služební zbraň, kterou na mě namířil.
„Vidím zbraň! Policie, jménem zákona, otoč se ke mně! Dopouštíš se protiprávního jednání, otoč se ke mně! Polož tu zbraň před sebe!“ křičí. „Co na mě řveš, vole?!“ hulákám na něj já.
„Polož tu zbraň, nechoď ke mně, bude použita služební zbraň!“ varuje mě. Když vidí, že neposlouchám, vystřelí vedle mě do země. V tu chvíli mě donutí uposlechnout jeho pokyny. Zastavuji se, lehám si na břicho a následně už jsem spoután. Následuje to samé jako předtím - prohledání, zda u sebe nemám ostré předměty či drogy, a předvedení na služebnu.
Veřejnost kritizovala například zákrok strážníka na Václavském náměstí, který svalil na zem řidiče parkujícího v pěší zóně.
22. května 2018 |
Poté si situaci opět vyhodnocujeme. „Zbraň je až to poslední, co se použije. Pokud je to nebezpečný pachatel, který se nedá jinak zadržet, a ten strážník se ocitne v této situaci, kdy veškeré ostatní donucovací prostředky selžou a je tam přímé ohrožení života, ať strážníka, nebo ostatních osob, tak je strážník oprávněn použít služební zbraň. Samozřejmě vždy musí dbát na to, aby zákrokem způsobil co nejmenší škodu nebo zranění, proto tam proběhl varovný výstřel a nedošlo pak k samotné střelbě, protože pachatel nakonec uposlechl,“ popisuje instruktor Waldemar Pavlásek.
Platí ale, že strážníci musí postupovat v rámci zákona nutné obrany. Když člověk městského policistu napadne, on se adekvátně tomu brání. „Pokud ale už je člověk pasivní, nebrání se, tak mu to nemůžu oplatit tím, že mu budu půl hodiny skákat v uvozovce po hlavě za to, že mám na něj vztek, protože mě poplival,“ říká Karchňák.
I „hotoví“ strážníci neustále chodí na výcvik
Jakmile si strážníci osvojí toto řešení modelových situací, jdou na měsíc do terénu, zatím ale v doprovodu zkušených kolegů. Následně už začínají sloužit na kmenových odděleních jako takzvaně hotoví strážníci.
Tím pro ně ale výcvik nekončí, do Útvaru vzdělávání docházejí i nadále. „Musí se dál zdokonalovat. Chodí na specializované kurzy, výcviky sebeobrany i střelby. Strážník na sobě musí neustále pracovat, nemůže zakrnět, protože dnes je situace taková, že lidé občas potřebují pomoci i od strážníka, který umí něco fyzicky, ne že má jenom něco v hlavě. Strážníci na sobě musí pořád makat, aby zvládli situace na ulici,“ dodává vedoucí praktické skupiny výcviku Slavomír Karchňák.
