V ostré konkurenci stavitelů a architektů si Kryštof Dientzenhofer na přelomu 17. a 18. století vysloužil od rivalů nálepku fušera bez invence, který neumí číst ani psát. Dientzenhofer si navzdory zášti v české metropoli vybojoval pozici žádaného a ceněného tvůrce, který změnil tvář české krajiny.
„Kryštof Dientzenhofer se na počátku 18. století řadil k nejvyhledávanějším stavitelům tehdejší doby. Vrcholem jeho architektonického umění je nesporně profilace říms. V tomto směru se mu nevyrovnal žádný z vrstevníků a takové dokonalosti nedostihl ani jeho slavný syn Kilián Ignác,“ uvádí historička Milada Vilímková.
Potomek dolnobavorské rodiny odešel záhy i se čtyřmi bratry na zkušenou do světa. Kryštof zakotvil v Praze. U stavebního mistra Abrahama Leuthnera začal v 70. letech 17. století dělat první krůčky v zedničině, pilný mladík to záhy dotáhl na políra. Mladý Dientzenhofer se uměl dobře ohánět na lešení i v životě.
Ve městě nad Vltavou si v roce 1685 našel správnou nevěstu, vdovu po staviteli Janu Jiřím Aichbauerovi. Tak se stal pražským měšťanem a majitelem domu v nynější Nosticově ulici na Malé Straně. Kromě domu však tehdy podědil i nevlastní děti.
Dientzenhofer byl leckdy podceňován. Nikdo mu však neupíral, že je klidný, spolehlivý a racionální typ. Svou letorou se odlišoval od velkého konkurenta, proslulého Jana Santiniho.
Spočítat, co Kryštof Dientzenhofer postavil, nelze. Autorství mnoha staveb není jasné. Osudovou se mu však stala již jedna z prvních staveb, na níž se v Praze v 90. letech 17. století podílel. Šlo o dobudování dominikánského kostela sv. Máří Magdalény v Karmelitské ulici. Podle své závěti si zde Dientzenhofer přál být pochován.
Monumentální chrám
Nadějný stavitel navázal dobré kontakty nejen s dominikány, ale také s dalšími církevními řády působícími v Praze. Od jezuitů dostal na začátku 18. století zakázku na stavbu dominantního svatomikulášského chrámu na Malé Straně – jedné z nejcennějších barokních staveb na sever od Alp.
„Plány směřovaly k složité geometrické soustavě vzájemně se prostupujících válců s centrální kopulí nad křížením lodí. Mohutný sálový prostor s bočními kaplemi a složitou zvlněnou klenbou, která je založena na systému protínajících se elipsoidů,“ popisoval velkolepý projekt chrámu sv. Mikuláše historik Emanuel Poche.
Budování malostranského kostela se do značné míry stalo rodinnou záležitostí klanu Dientzenhoferů. Otce Kryštofa doplnil jeho neméně proslulý syn a následovník Kilián Ignác a zeť Anselmo Lurago.
Stavitel se zalíbil i benediktinským opatům z Břevnovského kláštera. Výsledkem jejich spolupráce se stala bazilika sv. Markéty v Břevnově. Od kapucínů pak Dientzenhofer získal zakázku na vybudování průčelí neméně proslulé Lorety.
Pokračovatel slavné tradice Kilián Ignác, nejtalentovanější z pěti potomků, se od svého otce v mnohém odlišoval. „U jeho otce se zdůrazňuje záměrná prostota a jednoduchost stylu, syn vždy tíhl k ozdobám,“ uvádí Vilímková.
Podle závěti nalezl Kryštof Dientzenhofer v roce 1722 místo posledního odpočinku pod osmibokou kupolí věže chrámu sv. Máří Magdalény. Ve smršti josefínských reforem byl však kostel v roce 1783 odsvěcen. Kryštof i jeho syn Kilián Ignác jsou tak druhotně pochováni na malostranském hřbitově.
