V hloubce asi pětadvaceti metrů se pohybuje potápěč. Připravuje se na ponor, který ho čeká za pár dnů v Norsku. Všude kolem je tma, cestu mu ukazuje jen kužel světla z připnuté baterky. Být o metr vedle, mine ji.
Pod nánosem bahna však na dně naráží na něco zvláštního. Oblého... Lidská lebka. Alespoň to, co z ní zbylo. A u ní kosti, bota nebo kusy oblečení.
Díky jeho objevu se kriminalistům z Prahy-venkov dostala na stůl rarita. Tak dávný případ ještě nevyšetřovali.
„Myslím, že spousta mladších kolegů by mě proklínala, kdyby tento případ dostali na starosti. Od začátku jsem proto neměl pochyby, komu ho přidělit. Kolega má jednak zkušenosti s pátráním postaru, a navíc je to lokální patriot, takže jsem byl přesvědčený, že nedopustí, aby mu v jeho rajonu zůstal takový pomník,“ vzpomíná zástupce vedoucího Služby kriminální policie Praha-venkov Martin Filipovič, jehož lidem se příběh povedlo rozklíčovat. Jména svých kolegů však na jejich přání nechce zveřejnit.
Na všechny mladší případy, tedy tak do dvaceti let, by totiž stačilo otevřít správný systém, zadat klíčová slova, potvrdit a počkat. Za okamžik by měl policista před očima podrobné informace o té které události, případu, trestném činu.
Jenže tento případ vyžadoval jiný přístup. Oním „postaru“ je míněna pověstná mravenčí práce, kterou známe třeba ze starých českých detektivek – složité pátrání, bádání v archivech, pídění se po jakýchkoliv stopách či informacích, po příbuzných, známých nebo jen náhodných svědcích.
Pomohl Admirál zátoky
Podle vyšetřovatelů bylo nejtěžší k místu nálezu přiřadit událost, od níž by se mohli odrazit. Nejdříve si tedy museli vytyčit, jaké období je vůbec zajímá.
K tomu kromě odborníků z kriminalistického ústavu pomohly také další indicie: bota a zbytky oblečení dávají tušit, že se dotyčný neutopil při plavání v létě. A nalezená mince přestala platit už před lety.
Co se stalo osudného dne
První máj, svátek práce a den zamilovaných připadal v roce 1982 na sobotu. Josef se svým kamarádem a pravděpodobně i kolegou z práce ho trávil u vody na Slapech. Dopoledne se podle kriminalistů měli nacházet ještě na Ždáni.
Odpoledne se dvojice rozhodla, že by mohla večer zajet na diskotéku. Přemluví ještě třetího, a i když nechtěl, nakonec kývne. Aby se dostali na druhý břeh, musí sehnat loďku. Tu svou jim jeden z místních kvůli špatnému počasí odmítá půjčit, a tak si obstarávají kajak.
Kolem jedné hodiny v noci opouštějí zábavu. V přístavišti nasedají do loďky. Počasí se ale kazí ještě víc, prší, řádí vichřice a na přehradě metrové vlny, které po půlce cesty nakonec vratký kajak převracejí. Z posádky se zachrání jen jeden. |
„Tím jsme se dostali do rozmezí let 1955 až 1990, vždy mimo hlavní sezonu. Zajímala nás každá událost, ať už plavání, či pád z loďky, při níž se někdo prokazatelně ztratil,“ popisuje Filipovič.
Začali se také sami hlásit lidé, kteří někoho postrádají. Tak například volal muž z Rakovnicka. Tvrdil, že byl přímo účastníkem nehody. Když k němu však policisté dojeli, popsal úplně jinou událost.
„Také jedna žena z Benešovska se domnívala, že pozůstatky budou nejspíš patřit jejímu synovi, protože se na Slapech před lety utopil. Ani ten to ale nebyl,“ zmiňuje policista.
Z falešných stop a slepých uliček vyšetřovatele vyvedl až jeden z místních – na Slapech se mu říká Admirál zátoky.
Květen 1982, tři lidé, jeden měl přezdívku Pepino, loďka, dva mrtví... „Vybavil si i jméno člověka, který tu noc přežil. Našli jsme ho a ten nás pak zase směroval dál. Poskytl nám fotografie party, k níž oba utonulí patřili. Jelikož se k nim ale dostal nějak náhodně, pamatoval si jméno jen jednoho z nich. Bohužel toho druhého, jehož tělo vyplavalo po dvou měsících, v červenci 1982,“ pokračuje Filipovič.
Právě záznam kriminalistů, kteří případ tehdy vyšetřovali, byl důležitý. V něm totiž policisté našli poznámky a plná data obou utonulých. A ta je navedla na příbuzné.
Pro rodinu je to úleva
Zjištěná fakta se logicky propojila a po čtyřech měsících začínal mít složitý případ jasnější obrysy.
Z deseti možných obětí, ke kterým stopy vedly, se vyšetřovatelé zaměřili na tu nejpravděpodobnější. Příbuzným odebrali vzorky DNA a poslali je na expertizu.
„Nic jiného nám nezbývalo. Kdybychom měli kompletní lebku, mohli jsme udělat takzvanou superprojekci. Ta dokáže promítnout přibližný tvar obličeje, aby se dala zobrazit podoba dotyčného,“ vysvětluje Filipovič. Výsledek? Je to on. Jednatřicetiletý Josef z Tachovska, bez dětí, bydlel v ubytovně v Praze.
Úleva, jistota. To prý rodině přinese vyřešení případu. Vědí, co se stalo, a příbuzného, kterého soud v roce 1987 prohlásil za mrtvého, mohou oficiálně pohřbít.
„Za nás je to hezký pocit, objasnit tak starou věc. Už proto, že vím, kolik tomu kolega věnoval času. Není to obvyklé a podle mého je to velká frajeřina, že se s tím takto popasoval, abychom mohli ostatky předat rodině,“ míní vedoucí kriminalistů.
A ta další těla? Podle Filipoviče nelze systematicky prohledat celé Slapy. Vždyť jen tady, na devíti metrech čtverečních, strávili potápěči asi pět dní. „Dno je členité, má od dvaceti do padesáti metrů hloubky a v absolutní tmě navíc potápěči se speciální technikou mohou vydržet jen určitou chvíli.“
Kriminalisté tak budou muset čekat, dokud se ostatky buď nevynoří, nebo je někdo opět nenajde náhodou. „Zní to možná hloupě, ale je to tak. Na druhou stranu, až se něco takového příště stane, máme v pátrání náskok.“
Kostru na dně přehrady objevil potápěč v červenci loňského roku:
12. července 2014 |
