„Bedřich Mlčoch a Jerzy Dobrzynski byli dobří horolezci. Domluvili jsme se, že mně a Petru Hradeckému, se kterým jsem měl dělat geomorfologický a geologický průzkum, ‚vystrojí‘ kráter až dolů – připraví sestup na dno na lanech. Při okrajích kráteru ale byly ledové převisy. Lanová technika se do nich zařízla,“ vzpomíná Vladimír Lysenko.
Jak to dopadlo?
Dolů se dostali, ale nahoru jsme je velmi obtížně tahali. Ven se dostali až téměř za tmy. S Petrem jsme se domluvili, že my už dolů nepolezeme.
O tři roky později došlo na Cotopaxi k erupci. Jak se vulkán choval v době, kdy jste tam byli vy?
Byl v klidovém stádiu. Na dně kráteru se mohli Bedřich Mlčoch a Jerzy Dobrzynski pohybovat. Odebrali i vzorky. Jen se museli vyhýbat sirným výronům. Měli s sebou pro jistotu dýchací přístroje, ale nakonec je nepoužili.
Kolik času jste tehdy na Cotopaxi strávili?
Celkem to byly tuším tři měsíce. Měl jsem neplacenou dovolenou. V té době se mi narodil syn. Nebylo to jednoduché. Ostatní kolegové na tom byli podobně. Nejmladší z výpravy ještě dokončoval studia na vysoké škole.
Vladimír Lysenko (78) Český geolog a speleolog se v roce 1972 zúčastnil expedice Cotopaxi – geologické a geomorfologické mapování aktivního vulkánu pro chystaný národní park a výstup na nejaktivnější vulkán Jižní Ameriky Sangay. Na přelomu let 1981–82 odjel do Ekvádoru podruhé. Expedice vypracovala mapy vulkanických rizik aktivní sopky Pichincha. |
Co jste měli konkrétně za úkol?
Udělat geologickou mapu jako podklad pro vyhlášení národního parku Cotopaxi. Všechno to začalo ale jinak. V roce 1968 jsme byli domluvení s Francouzi na sestup do druhé nejhlubší francouzské propasti Gouffre Berger. Nedostali jsme ale od státu devizový příslib (písemné povolení čerpat v socialistickém Československu zahraniční měny nutné k výjezdu do nesocialistických zemí – pozn. red.), a tím pádem ani výjezdní doložku. Bez ní jsme vyjet nemohli. V červnu nám nakonec devizový příslib udělili.
Takže jste nakonec odjeli?
Ano i ne. Expediční skupina se zatím rozpadla a Francouzi už sestup prováděli. Vyjeli jsme proto jen s Petrem Hradeckým – on do Pyrenejí, já do Alp. Jeli jsme stopem, procestovali část Francie a užili jsme si těch pár deviz. V srpnu po sovětské invazi naše hranice zavřeli a nám bylo jasné, že ven se podíváme už jen s nějakou expedicí. Proto jsme začali chystat výpravu do severní Afriky do pohoří Tibesti.
Proč právě tam?
Na satelitních snímcích se objevily neznámé vulkány. Tehdy se tam ale bojovalo, ministerstvo zahraničních věcí nám proto cestu nedoporučilo. Tak jsme zvolili Ekvádor. Cotopaxi byl tehdy geologicky téměř neprobádaný.
Co vám z Cotopaxi nejvíce utkvělo v paměti?
Z Cotopaxi mám zážitků hodně. Nejsilnější ale mám z výpravy na nejaktivnější vulkán Sangay. Bylo to dobrodružství. Po celý výstup pršelo. Šli jsme naslepo. Vulkán byl aktivní, neustále probíhaly erupce. Věděli jsme, že má tři vrcholové krátery. Dostali jsme se mezi ně, ale došlo k opakované erupci. Částečně nás zasáhla, takže jsme prchali dolů.
Do Ekvádoru jste se vrátil po devíti letech zmapovat vulkanická rizika aktivní sopky Pichincha...
Původně jsme chtěli na vulkán Sumaco. Geologicky byl téměř neprozkoumaný. Ekvádorcům ale ožíval v té době vulkán Pichincha. Hrozilo, že by případná erupce zasáhla i hlavní město Quito. Ekvádorci nás proto požádali, abychom změnili své plány a udělali geologický průzkum a mapu rizik Pichinchi.
Skutečně hrozil výbuch?
Ano. V kráteru jsme se ale mohli pohybovat. Jen to vyžadovalo větší opatrnost, protože stěny kráteru se místy sesouvaly. Dole ovšem došlo těsně před námi k menší erupci. Naštěstí sopka jen lehce vydechla. Na dně jsme chodili po horkém popelu. Občas jsme do něj zapadli až po kolena.
Pichincha vybuchla až v roce 1999. Potvrdily se při tom vaše závěry?
Ukázalo se, že naše rizikové mapy byly celkem věrohodné. Pichincha zasypala Quito částečně popelem. Nebezpečné proudy žhavých mračen popelovin šly skutečně na druhou stranu. Hlavní město bylo chráněné starou kalderou – kotlovitým kráterem.
O obou expedicích se v současnosti už příliš neví. Čím to je?
To je přirozený běh času. Dva roky před námi vyjeli čeští horolezci do Peru na Huascarán. Posledního května došlo k silnému zemětřesení. Následné sesuvy půdy zlikvidovaly základní tábor se všemi účastníky. Patřili ke špičce českých horolezců. A dnes o nich už taky nikdo moc neví. Pro mě jsou ekvádorské expedice také minulostí.
V osmdesátých letech jste se opakovaně zúčastnil geologického mapování ve Vietnamu. Která ze zahraničních výprav byla pro vás nejnáročnější?
Ekvádor byl náročný v tom, že jsme si všechno zajišťovali sami. První výprava byla navíc amatérská – organizovaná Svazem pro ochranu přírody a krajiny, pod kterou jsme jako jeskyňáři patřili. Měl jsem na starosti odlet hlavní skupiny. Těsně před odletem tehdejší předseda KSČ Vasil Biĺak naši expedici zakázal.
Jak se vám podařilo odletět?
Referent, který nás měl na starosti, byl slušný člověk. Řekl mi, že když do pátku odletíme, pozdrží oficiální vyrozumění o zákazu do pondělí. Tak jsme odletěli. V Ekvádoru nám na naší ambasádě oznámili, že jsme zakázaná expedice, a dali od nás ruce pryč. Skvěle se naopak zachovali čeští zástupci z Ekvasigmy, kteří instalovali pumpy na plantážích. Poskytli nám místnosti, kde jsme po návratu z terénu zpracovávali zprávy.
Při druhé ekvádorské expedici jste už problémy neměli?
Když jsme jeli podruhé, už jako profesionální expedice, dostali jsme od zaměstnavatele povolení k výjezdu. Ale s podmínkou, že po návratu odjedeme do Vietnamu. Tam byl terén také velmi náročný. Mapovali jsme od moře, kde byly až polopouště, přes opadavý les až po podhorskou džungli.
Kromě geologie se věnujete i jeskyňářství. Kdy jste začal?
Od deseti let jsem jezdil do Českého krasu. Od šestnácti pak s jeskyňáři z Krasové sekce Národního muzea.
Český kras je tedy vaším druhým domovem?
Ne-li prvním. Je to moje základní oblast. Znám ho dost, ale zcela určitě ne. Mladí speleologové v něm mají objevy nových, těžko dostupných propasťovitých jeskyní, kam se však v 78 letech a s endoprotézou těžko dostanu.
A jeskyňaříte ještě?
Ano, ale pouze do lezecky lehčích děr.
