„Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem,“ tak promluvil v roce 1960 na filmovém plátně profesor Málek ke svým studentům, jejichž spolužáci byli popraveni pro údajné schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Muž s přezdívkou Vyšší princip se tak vzepřel svým nadřízeným, kteří jej do třídy vyslali, aby loajálně odsoudil činy tří studentů. Ve snímku režiséra Jiřího Krejčíka, kde svérázného pedagoga ztvárnil František Smolík, se dočkala zpracování Drdova poněkud smyšlená předloha.
Vzhledem k času, který od událostí uplynul, není možné vyzpovídat přímé svědky. S mnohými z nich ale stihl hovořit historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl. Může tak uvést na pravou míru některé mýty a nepřesnosti, které jdou na vrub umělcově fantazii.
Kromě poukazu na osobní statečnost a vlastenectví je příbramská protektorátní kauza zároveň sondou do mašinérie okupační moci a její kruté pragmatičnosti.
To sem nepatří, řekl a vytrhl Hitlera
Je jaro roku 1942, začátek května. Na gymnáziu v sextě A se rozběhne sled událostí, které budou stát život tři obyvatele města pod Svatou Horou.
Sedmnáctiletý student Antonín Stočes vytrhne z časopisu Světový zdroj zábavy a poučení stránku s podobiznou Adolfa Hitlera. „To sem nepatří,“ pronese podle pamětníků a hodí stránku do koše. Stočesova chování si všimne spolužák Miroslav Červenka. Několik dní poté se s tím, co viděl, pravděpodobně svěří staršímu spolužákovi Karlu Kepkovi. Ví totiž, že jeho rodina přijala po okupaci německé občanství.
V době mezi Antonínovým činem a Červenkovým oznámením došlo k atentátu na Reinharda Heydricha. Věci tak nabraly rychlý spád. Podle jedné z verzí se od Kepkových rodičů o události dozvěděl šéf příbramské blokové ústředny Sicherheitsdienst (Bezpečnostní služby, SD) Herbert Teufel.
Po výsleších Červenky předal podle běžné praxe SD případ k řešení táborské služebně gestapa, pod kterou část příbramského regionu spadala. V polovině června byl v první den maturit zatčen ředitel školy Josef Lukeš. Téhož dne skončil v rukou táborských gestapáků i student Stočes a jeho otec Vojtěch, řeznický mistr, který s rodinou žil v secesním domě na rohu Dlouhé ulice a Mariánského údolí. Několik dní je věznili v Táboře, nakonec je zastřelila popravčí četa.
Hlavní terče: český intelektuál a vlastenec
Reakce německých okupantů se odvíjely podle promyšleného scénáře, v němž byla role studentů vlastně podřadná. Hlavní motivací bylo dokonale rozložit české sebevědomí. Důležitější než sedmnáctiletý Antonín Stočes byl pro okupanty jeho otec Vojtěch a zejména pak ředitel gymnázia Josef Lukeš.
„Oba byli pro Němce vzorovými reprezentanty něčeho, co chtěli zcela vymýtit. Profesor Lukeš byl představitelem českého intelektuála a vlastence, nositelem naší kultury a vzdělanosti, který je následováníhodným vzorem. A Vojtěch Stočes? Úspěšný podnikatel a také nadšený vlastenec a funkcionář nedávno hitlerovci zakázaného Sokola,“ vysvětluje Velfl dobový kontext s tím, že zdůvodnění popravy schvalováním atentátu bylo pro Němce v dané době nejjednodušší.
Ředitel Josef Lukeš byl slovy pamětníků kultivovaný a noblesní člověk. Navíc velký vlastenec, což se projevovalo zejména v jeho činech. „Cíleně třeba ve svých přednáškách připomínal vzestup a pád velkých národů. Určitě nepatřil k těm, kdo jen trpně vzdoruje. Když měl nařízeno zbavit se takzvaných závadných knih, neučinil tak. Pouze převzal vedení školní knihovny na sebe, aby nevystavil nebezpečí jiného kolegu, jenž měl toto dosud na starosti,“ upozorňuje historik.
Vojtěch Stočes vadil, jak už bylo uvedeno, nejen jako Sokol, ale i úspěšný živnostník, který navíc pomáhal i židovským spoluobčanům.
„Bude to znít krutě, ale role studenta Stočese je druhořadá. Nacistům až tak nevadil, čekali na záminku, jak se zbavit někoho jiného. Přesně to zapadá do snahy zpacifikovat české obyvatelstvo tak, jak to po svém nástupu v rámci takzvaného ‚konečného řešení české otázky‘ vyhlásil Heydrich,“ podotýká Josef Velfl. Stejně jako skutečnost, že si Němci k zatýkání vybrali první den maturit a „vytáhli“ ředitele přímo z maturitní třídy. „Mohli to klidně udělat po vyučování.“
Tak co, Karle, kdy to pros***te?
Zajímavé jsou osudy údajných udavačů. Červenka nebyl kvůli prospěchu připuštěn do dalšího ročníku. Kdyby hrál v kauze nějakou zásadní roli, zřejmě by si to nikdo nedovolil. Po válce ho lidový soud poslal na 15 let do vězení, z něhož byl po osmi letech propuštěn. Nakonec ho při práci v lese na Šumavě zabil padající strom.
Karel Kepka junior musel po maturitě podobně jako dříve i jeho otec narukovat do hitlerovské branné moci. „Když se o dovolených setkal se spolužáky, otevřeně mu prý říkali: Tak co, Karle, kdy to pros***te? A nikomu se nikdy nic nestalo,“ uvádí Velfl na základě osobního setkání se Stočesovými spolužáky další indicii, že také syn a otec Kepkovi byli pouhými nástroji ke zničení nepohodlného intelektuála.
Historik nevylučuje, že motivací Kepkových k údajnému donášení Němcům mohla být snaha o společenský vzestup. Kepka starší byl před válkou vlastenec a představitel místního skautského hnutí. „Po 15. březnu 1939 ale otočil o 180 stupňů a požádal dokonce o říšskoněmecké občanství,“ doplňuje historik.
Mýtus o odpuštění?
Je rovněž častou otázkou, jak vnímali svůj osud oběti celé tragédie. Těžko se už třeba dá zjistit, jak to opravdu bylo s dopisem, v němž se mladý Antonín z táborského vězení loučí se zbytkem rodiny. Je však pravděpodobné, že se student Stočes chtěl rozloučit se svými blízkými. Silně vázaný byl na matku i své sestry. Dokládá to svědectví jistého Vály, který s ním určitý čas sdílel celu.
„Viděl Antonína Stočese psát, víc ale potvrdit nemohl. Zda se v dopise objevila replika o odpuštění Červenkovi ze Stočesovy vůle, nebo k tomu byl částečně přinucen při výsleších gestapem, je diskutabilní,“ říká Josef Velfl. Zároveň ovšem připouští, že Antonín Stočes jako věřící mohl uvažovat i takto.
Nepřesnosti se objevují také kolem samotné exekuce, například, že odsouzené popravilo gestapo. „Nešlo o gestapo, ale popravčí oddíl Schutzpolizei. Po samotné popravě měli za úkol posbírat nábojnice a zahladit krvavé stopy na popravišti, což dokumentuje i jeden z dobových snímků,“ upřesňuje ředitel muzea.
Zpochybňuje také, že se jedna ze svědkyň mohla dočíst o popravě trojice naráz. „Doktor Lukeš byl zastřelen 21. června a Stočesové o osm dní později. Na vývěsce o vykonaných exekucích se tak nemohli objevit společně, neboť gestapo v době heydrichiády tyto zprávy zveřejňovalo ke každému dni poprav zvlášť.“
Smutný příběh z válečných let na malém městě zůstává i po třiasedmdesáti letech v povědomí lidí. A nejspíš by zcela nezapadl, ani kdyby ho nezvěčnila Drdova povídka a následně film.
„Ty události by se opravdu nevytratily, alespoň v odborné rovině. Jednak dostaly prostor hned po válce v almanachu k výročí založení příbramského gymnázia a později byly podobně připomenuty ještě několikrát. Věnovala se jim i řada historiků, včetně mé maličkosti,“ upozorňuje Josef Velfl.
Připomíná je také pamětní deska v budově Střední zdravotnické školy a vyšší odborné školy zdravotnické Příbram, kde gymnázium kdysi sídlilo, pamětní deska v příbramské sokolovně a na domě rodiny Stočesů.
