Na výstavě jsou k vidění jak umělecké, tak amatérské snímky z let 1922 až 1968. Zajímavé je kromě fotografií samotných i srovnání podoby metropole před desítkami let a dnes. Některá místa zmizela, jiná zpustla, další se změnila k nepoznání.
"Města se zobrazovala od počátku šíření vynálezu daguerrotypie. Nejstarší záběry Paříže pocházejí dokonce ještě z doby před zveřejněním této první v praxi používané fotografické techniky," říká autor výstavy a historik fotografie Pavel Scheufler.
Nejstarší doložený snímek Prahy pochází z roku 1848. Snímky jiných českých a moravských měst jsou ale starší, pocházejí již z roku 1841. "Bouřlivý rozvoj fotografování měst začal v souvislosti s budováním železniční sítě, kdy si lidé snímky začali kupovat jako upomínku a ukládat do alb. To nastalo v 60. letech 19. století," pokračuje Scheufler.
Současná výstava na Staroměstské radnici je prostřední částí trojdílného cyklu Fotografování pražské architektury. "Autoři v této době (1922 až 1968) měli na co navazovat. Tradice fotografování Prahy byla velmi silná, navíc hlavní město nového státu mělo touhu se výrazně reprezentovat a fotografie byla logickým dokumentačním i uměleckým prostředkem," vysvětluje kurátor.
Fotografie každé doby mají svůj specifický rukopis
Výstava představuje prakticky všechny osobnosti, které pražská architektura zaujala. Z těch nejvýznamnějších lze jmenovat například Josefa Sudka, Ericha Einhorna a vystaven je dokonce i jeden snímek od Jana Saudka.
Fotografování pražské architektury 1922–1968Kde: Termín: Otevírací doba: Vstupné: |
Návštěvník si kromě zmíněného srovnání jistě všimne i charakteristických dobových rukopisů. "Je jasné, že ve 20. a 30. letech měla doba jiné priority při zobrazování města než v letech 40., 50. a 60. Fotografie v rukou citlivého autora je doslova zrcadlem doby," zamýšlí se Scheufler.
Podle něj působí 20. i 30. léta na snímcích sebevědomě, válečná léta stísněně - hledala se různá náhradní témata, což přetrvalo až do let 50. Ta přinesla v zobrazeních jakousi křeč, pokud šlo o oficiální snímky. "Objevují se i technické chyby v zachycení architektury, předtím nevídané," dodává kurátor. Uvolnění 60. let se pak zrcadlí i na fotografiích, které zobrazují každodennost.
"Za největší kouzlo pokládám právě ono srovnávání, které by se v ideálním případě mělo odehrávat v mysli diváka. Snímky můžeme číst a k tomu pomáhají i doprovodné texty k nim," dodává Scheufler.
