"Posázavská voroplavba je často opomíjená v kontextu s vltavskou. Hlavní problém výstavy byl v tom, že nejsou exponáty. Z chalup už všechno zmizelo, ale pomohl nám vltavanský spolek, který má velké množství písemností i předmětů," uvedl kurátor výstavy Jan Stachura s tím, že znají z písemností jména místních vorařů, jako byla například rodina Váňových.
"Čerpali jsme z kronik, ale pamětníky nebo spíše rodiny vorařů se nám sehnat nepodařilo," podotkl.
V okolí Jílového je jednou z vorařských obcí Kamenný Přívoz. Muži tu pracovali v kamenolomech nebo na řece.
"Voroplavba tady byla výhradním povoláním. Představovala hlavní způsob dopravy stavebního dříví, lomového kamene i materiálu na stavbu železnice," řekl Stachura.
Vorařství se v Posázaví datuje už od 15. století a materiál se tu po vorech plavil ještě v roce 1941. Na rozdíl od vltavských plavců ti posázavští například při stavbě vorů vůbec nepoužívali dráty ani hřebíky.
Další rozdíl je i v tom, že na Sázavě platilo striktní rozdělení na horní a dolní plavce. Bylo to zejména kvůli Pikovickým proudům.
Výstava Na vorech do PrahyKde: Regionální muzeum Jílové u Prahy |
Na dolním úseku plavili výhradně plavci z Kamenného Přívozu a okolí. Na horním toku od Čerčan proti proudu znamenala voroplavba příležitostnou práci pro rolníky.
V muzeu jsou vystaveny modely vorů, houžve, což jsou mladé smrkové kmínky, kterými se vor spojoval. K vidění jsou i jednotlivá náčiní, háčky, sekery. Vše doplňují fotografie.
Jednou ze zajímavostí je Altmanovo panoráma. Vzniklo v polovině 17. století na zakázku opata Strahovského kláštera Kryšpína Fuka, který pověřil Davida Altmana, aby zachytil plavební podmínky na Vltavě z Prahy do Svatojánských proudů nad Štěchovicemi.
Svůj prostor na výstavě dostaly i vltavanské spolky, které přivezly kroje či prapor z Davle.
