Podle studie vypracované pro Útvar rozvoje hlavního města Prahy v roce 2012 je na území metropole necelých 300 osad zaujímajících plochu 730 hektarů. A některé zdroje uvádějí, že jich je ještě o stovku více. Ty nejmenší nemají ani čtyři tisíce metrů čtverečních, naopak největší osada se rozkládá na 48 hektarech v Lipencích.
Podle Petra Gibase, spoluautora výstavy o zahrádkových koloniích, která je nyní k vidění na Staroměstské radnici, jezdí na své zahrádky až 70 tisíc Pražanů. To nemá v celém Česku obdoby. Celková rozloha pražských kolonií tvoří zhruba třetinu plochy všech v zemi.
Jenže osad nezadržitelně ubývá, a to už od 90. let. Nové nevznikají a podle Gibase zřejmě ani vznikat nebudou. V současné době se na zahrádkáře navíc vyvíjí velký tlak, aby uvolnili místo stavařům.
A zatímco dříve mělo město povinnost za každou zrušenou osadu vytvořit novou, dnes už ho k tomu nic nenutí. Jedinou možností tak jsou soukromé osady - tedy že si lidé pronajmou část soukromého pozemku.
Zahrádky jako evropský fenomén
Jak Gibas upozorňuje, v Česku jdeme rušením zahrádek proti evropskému proudu.
"V západní Evropě jsou zahrádkářské osady cennou součástí prostoru ve městě. Třeba v Berlíně jich mají přes osm set. Pro ně je to ideální způsob městské rekreace a dokonce chtějí z Berlína udělat evropské město zahrádkářů," popsal Gibas.
Zatímco u nás dostanou lidé v osadách smlouvu na tři až pět let a nevědí, jestli pak nebudou muset své keře s černým rybízem přesadit nebo rovnou vyhodit, v severských zemích jsou mnohem klidnější.
"Ve Finsku mají zahrádky na městských pozemcích až na dvacet pět let. To už si tam můžete zasadit i strom," srovnal Gibas.
Kvůli podmínkám, které u nás panují, jsou podle něj zahrádkáři občas až přehnaně pečliví. Dodržují všechna pravidla tak, aby si nikdo nemohl najít ani tu sebemenší záminku ke zrušení jejich zahrádky.
Rozmach kolonií přinesly obě světové války
Výstava na Staroměstské radnici odkrývá kořeny zahrádkaření v Evropě a historii i současnost pražských osad. Ukazuje, v čem se jednotlivé osady liší a co je naopak pro všechny společné.
"Zahrádkové kolonie byly historicky doménou spíše nižších sociálních vrstev z velkých měst. V Německu, Francii, Velké Británii měly funkci rekreační pro městské dělníky, ale měly také zlepšit zásobování potravinami," vysvětluje Gibas.
Na přelomu století se tento fenomén přelil i do Prahy. Nejprve vznikají osady jako zaměstnanecké, kdy lidé pracující třeba u dráhy či ve fabrice dostali od zaměstnavatele pozemek.
Velký boom nastal před 1. světovou válkou a během ní, kdy byl nedostatek potravin. To se opakuje i za 2. světové války a těsně po ní.
I přesto osady vždy narážely na potíže spojené s rozvojem měst. Tak to bylo za první republiky, za socialismu i nyní.
"Vždy byla snaha zahrádky vytlačit na okraj města. Například v roce 1948 se zrušila jedna z nejstarších pražských osad na Letné. Ustoupila stadionu Sparty," tvrdí Gibas.
Od svého počátku představovaly osady možnost odpočinout si od ruchu velkoměsta a příležitost vypěstovat si vlastníma rukama ovoce a zeleninu. A tak to platí doposud.
Historie a podoba některých pražských kolonií je skutečně zajímavá. Například dejvická Jenerálka vznikla v 60. letech jako vzorová osada. Je velmi rozlehlá a urbanisticky rozdělena do několika úseků.
"Výjimečná je i kolonie na Ořechovce, která je jedna ze dvou nejstarších v Praze. Vznikla v roce 1926 a zachovaly se tam původní dřevěné altány, malované a s vyřezávanými prvky," popsal Gibas.
