Až do 17. července zde bude v rámci výstavy Těla básní umístěno 24 fotografií o velikosti 3x3 metry. Petr Eiche, Miloš Tancibudek, Jiří Řehořek a Petr Doubrava spojili ženské akty a básně. Sami tvrdí, že jde o ojedinělý projekt, což potvrzuje i agentura Railreklam, která pronájem železniční infrastruktury ke komerčním účelům zajišťuje. „Bude to v tomto rozsahu ojedinělá a první výstava umístěná na Železničním mostě,“ říká její mluvčí Irena Drabešová.
Akty nevadí ani odboru památkové péče. „Jde pouze o dočasnou instalaci tištěných fotografií, stabilizovaných na objektu vyvázáním pomocí gumových lanek, tedy bez jakéhokoliv zásahu do konstrukce mostu, odbor neshledal důvod pro zahájení řízení,“ odpověděl jeho ředitel Jiří Skalický.
Výstavu nemůže zkomplikovat ani špatné počasí. „Fotografie jsou vytištěny na speciálním materiálu, který musí splňovat několik kritérií, z nichž jedním je i odolnost vůči dešti. Deště se tedy nebojíme,“ upřesňuje Petr Doubrava, jeden z autorů.
Prakticky je vše povoleno, obrazy však jistě budou námětem pro diskuse. „Na dílech je vidět radost ze života, láska k ženám a především nadšení, podaří-li se vyfotit báseň nebo vybásnit fotku či vyfotit představu nálady,“ uvádí tvůrci. Kde se vzal ten nápad? „Přišlo to vlastně celkem samozřejmě jednoho večera, kdy se pořizovaly fotky tanečnic, které se trochu odvázaly, což pak lakonicky písemnou formou komentoval milovník haiku.
Protože neměl dost papíru, psal tu a tam přímo na ty tanečnice, které si to v rozverné náladě kupodivu nechaly líbit,“ doplňuje Doubrava. O vkusnosti nabízených obrazů však pochybuje Ondřej Horák, autor doprovodných projektů Galerie Rudolfinum, držitel Magnesie Litery a tvůrce pořadu UM! na Stream.cz: „Tento projekt jistě vyvolá zájem veřejnosti – už pro oblibu nedaleké náplavky. Bohužel jde jen o trapné pokračování pražské kulturní politiky, která umožňuje do prostoru města umístit jakýkoliv pseudoumělecký brak. Díla samotná, ať už fotografie nebo samotné básně, dosahují jen stěží kvality prací studentů středních škol,“ tvrdí Horák.
„Železniční most je jedním z nejkrásnějších v Praze a zasloužil by si, aby o podobném projektu rozhodovaly kompetentní osoby. Umění ve veřejném prostoru měst je významné a zároveň dlouhodobě neřešené téma. Je s podivem, s jakou ledabylostí se s ním stále pracuje i přes řadu pozitivních příkladů z jiných velkých evropských měst,“ doplňuje Horák.
