„Ne, nebude jich škoda, ubohých činžáků z periferie, dřevěných pavlačí. Dnes už překáží v moderním velkoměstě.“ Těmito slovy končí propagandistický film z roku 1977, který měl u veřejnosti obhájit asanaci starého Žižkova. Demolici žižkovských domů zahájili komunisté na přelomu 70. a 80. let.
Plán spočíval v tom, že původní zástavbu nahradí paneláky. Během 80. let šly k zemi domovní bloky mezi ulicí Koněvovou, Ostromečskou, Jeseniovou a Rokycanovou, kde dnes stojí jakýsi fragment panelového sídliště. Asanaci Žižkova zastavil až rok 1989, který zamezil velkolepým plánům socialistických plánovačů. Ti chtěli srovnat se zemí celou čtvrť od domu odborových svazů po Parukářku.
„Zmizely krásné domy, ale především bouráním utrpěl charakter zástavby. Panelák nemá takové urbanistické kvality jako bloková zástavba,“ říká architekt Ivan Vavřík, který se spolu s dalšími kolegy snažil na konci 80. let nesmyslné bourání zastavit.
„Vnímali jsme to jako barbarismus. Navíc jsme jako začínající architekti tehdy paneláky nenáviděli. Psali jsme proto odborné články, dělali výstavy, rozhazovali letáky, chodili na bolševické schůze a aktivisticky tam na ně řvali. Párkrát nás vzali na výslech a vedoucí tajemník pražského výboru KSČ Miroslav Štěpán nás v nějakém článku nařkl, že jsme individua, která je potřeba zastavit,“ vzpomíná Vavřík.
I díky jeho aktivitě se podařilo před bouráním zachránit například budovu školy z konce 19. století na Komenského náměstí, která nyní stojí v obložení panelových domů. „O školu se vedly tuhé spory. Stavební firma, která Žižkov tehdy bourala, nám například odepsala, že školu není možné zachránit, protože nedovedou vyrobit kopie oken,“ říká Vavřík s tím, že k záchraně budovy pomohlo především to, že se k mladým protestujícím architektům přidali i jejich starší kolegové.
Ze Žižkova na anonymní sídliště
Usnesení o přeměně Žižkova na socialistické sídliště přijal národní výbor v roce 1973. O rok dříve byla na celou čtvrť vyhlášena stavební uzávěra, která zakazovala jakékoliv stavební úpravy na stávající zástavbě. Včetně oprav střech či kanalizace nebo rekonstrukcí pavlačí. Záměrně zanedbané domy pak režim používal jako argument k tomu, proč je nutné žižkovskou zástavbu strhnout.
Komunisté argumentovali také ekonomickou stránkou věci. Zbourání domů a budování nové čtvrti mělo být podle oficiálních dokumentů finančně výhodnější než rekonstrukce. Protestující architekti však po vlastním propočítání došli k závěru, že je nová výstavba dvakrát dražší, než kdyby se ve starých domech udělaly nové stoupačky, topení, toalety a opravily by se fasády a střechy.
Obyvatelé sto padesáti žižkovských činžáků, které se demolici nevyhnuly, se museli přestěhovat do nových bytů na Jižním Městě. Jak ale upozorňuje architekt Vavřík, hromadné stěhování narušilo přirozené struktury obyvatelstva. „Do nově vznikajících žižkovských bytů se stěhovali dělníci z venkova, zatímco původní obyvatelé byli přesunuti na okraj města. Na Žižkově měli svého zelináře, masnu, tabák, známé sousedy a najednou se ocitli na anonymním sídlišti, kde těžko hledali samoobsluhu a na chodbě se s nimi nikdo nebavil,“ vysvětluje architekt.
Další etapa asanace měla pokračovat v 90. letech, kdy měly jít k zemi domy okolo Havlíčkova a Prokopova náměstí. Sametová revoluce a pád režimu ale import panelové výstavby do širšího centra města zastavil.
