„Dobře udělaný zvon by měl vydržet klidně i tisíc let. Což je vlastně z podnikatelského hlediska sebevražda, protože ke stejnému kousku se většinou dostanu jen jednou za život,“ usmívá se. „Naštěstí zvony byly, jsou a budou, takže v podstatě nehrozí, že bych přišel o práci.“
Zvonařství se věnuje od svých sedmnácti let. Když mu v létě 2002 spláchla zbraslavskou halu povodeň, našel azyl v Nizozemsku. Větší část roku tráví v zahraničí a stopy jeho práce jsou k nalezení na všech kontinentech, ale třeba i na zaoceánských lodích.
Podílel se i na výrobě největšího výkyvného zvonu světa – 36 tun těžkého kolosu, který se nachází v japonské Gotenbě na dohled hory Fudži. V Praze zrestauroval legendární zvon Zikmund z roku 1549 ze svatovítské katedrály či slavnou zvonohru v Loretě. A už roky kočuje světem s unikátní mobilní zvonohrou. „Jde na ni zahrát cokoliv, klidně i jazz,“ říká.
Jste třetím pokračovatelem rodové tradice zvonařů Manouškových. Rozhodl jste se na ni navázat spontánně, nebo vás otec musel přemlouvat?
Ve zvonárně jsem se pohyboval už od svých deseti let a opravdu nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych dělal cokoliv jiného. V sedmnácti, když měl táta pracovní úraz a už to vypadalo, že se do dílny nikdy nevrátí, jsem se do toho pustil naplno. Tehdy se při studiích samozřejmě pracovat nesmělo, ale mí profesoři naštěstí zamhouřili oči a nebránili mi v tom. S jejich tichým požehnáním jsem kombinoval uměleckou průmyslovku se řemeslem.
Co na to říkala maminka?
Ta byla v dílně s námi. Vystudovala totiž sochařinu a připravovala tátovi výtvarku pro zvony. Když se zpětně ohlédnu, měl jsem skvělé dětství. Zatímco mí vrstevníci se dostali tak maximálně do tátovy garáže, já už jako malý mohl k ohni, obsluhoval jsem jeřáb nebo tavicí pec. Rodiče mi v ničem nebránili, naopak.
Rodové kořeny máte na Moravě, ale vy už jste se narodil v Praze…
Je to tak. Bydleli jsme na Starém Městě a později se přestěhovali do Dejvic, přesněji do čtvrti Baba. Odchod z Brna, kde děda založil první rodinnou zvonárnu, způsobila změna poměrů v únoru 1948 a její znárodnění. Byli jsme odtamtud prakticky násilně odstěhováni. Záměrem komunistů bylo zpřetrhání pevných rodinných a přátelských vazeb.
Kdy přišlo stěhování na Zbraslav?
To přišlo až v roce 1967 a napomohlo tomu dočasné uvolnění poměrů. Táta tehdy koupil polorozpadlou historickou budovu na dohled zbraslavskému zámku a postavil novou zvonárnu. Nebyla to samozřejmě živnost v pravém slova smyslu. Museli jsme vyrábět pod hlavičkou Československého svazu výtvarných umělců podobně jako malíři, grafici nebo sochaři. O zakázky naštěstí nikdy nebyla nouze.
Významnou klientelu zvonařů odjakživa tvořily církve. Ty měly během komunismu statut trpěné instituce. Jak takový „obchod“ fungoval?
Všechno probíhalo přes svaz umělců. Chodily k nám různé komise a fakturovalo se přes svaz, který nám následně vyplácel honoráře. Princip samotné práce ale byl prakticky stejný jako v současné době. A troufám si říct, že v mnoha ohledech i mnohem, mnohem snadnější.
Tři perličky ze zvonařské praxe Petra Rudolfa Manouškanejstarším českým zvonem, který mistr restauroval, byl vimperský Maria Hilf (1419) nejmenší zvon vyrobený Zvonařstvím Manoušek měří pouhé dva centimetry v průměru a tvoří součást modelu Jindřišské věže v Praze v měřítku 1:50 restaurování nejslavnějšího a největšího tuzemského zvonu Zikmund z roku 1549 (dolní průměr 256 cm, hmotnost asi 14 tun) ze svatovítské katedrály na Pražském hradě probíhalo přímo ve zvonici, nové srdce vyzvedlo do věže rameno obřího jeřábu |
Jak tomu mám rozumět?
Dnes je vše administrativně složitější, i když po převratu v roce 1989 jsem si samozřejmě myslel opak. A to už vůbec nehovořím o dnešku. Tehdy všechno fungovalo přes svaz coby poměrně spolehlivý mezičlánek, navíc stát výrazně podporoval restaurování. Dnes od něj v tomto ohledu cítím velký dluh.
Vadí vám současná česká politika?
Ano. V zahraničí jsem se třeba nesetkal s tím, že by neplatily ústní dohody. Já už se tady v Česku několikrát napálil, třeba s mobilní zvonohrou pro Prahu. Kvůli ní jsem dokonce musel prodat rodinnou vilu na Babě a zadlužil se. A to už radši vůbec nechci rozebírat problémy se zvonárnou ve Zbraslavi. Tam už se asi výroba nikdy nevrátí, i když tu adresu stále držím jako sídlo firmy. A přitom by stačilo, aby pořádně fungovala protipovodňová opatření na soutoku Vltavy a Berounky.
Tamní výrobní hala se nachází v záplavové zóně. Nešlo by ji v rámci Zbraslavi přesunout jinam?
Asi i šlo, jenže ze strany radnice není vůle. Ostatně projekt mám zpracovaný už dávno. Stál kolem dvou set tisíc a je to asi ta nejdražší kniha, kterou mám doma v knihovně. (trpce se pousměje)
V nouzi vám podalo ruku zvonařství Royal Eijsbouts z nizozemského Astenu. Ona výpomoc už trvá dvanáct let a na vašich výrobcích se nyní píše Manoušek-Eijsbouts, Asten…
Zachránilo mi to živnost a dnes pracujeme na mnoha zakázkách společně. Oni využívají mých zkušeností a já zase jejich. Žádná rivalita mezi námi není a nemohu vyloučit, že se jednou sídlo naší rodinné firmy přesune právě tam.
Dovedete vůbec spočítat, kolik vám za těch dlouhých čtyřicet let praxe prošlo rukama zvonů?
Určitě stovky a možná tisíce. Před lety jsme s tátou spočítali, že za tři generace jsme odlili přes 2 tisíce tun zvonů. A to číslo samozřejmě i nadále roste.
Musí mít zvonař absolutní sluch?
Ne absolutní, ale výborný ano. Průprava z hudební teorie se určitě hodí.
Je příjemné restaurovat zvony po předcích? Stává se to vůbec?
Stává. A je to úžasný pocit dostat se třeba k dědovu zvonu z roku 1912. Bohužel jich v Česku už moc není, během válek jich byla řada roztavena.
Dočkáme se jednou i čtvrté generace zvonařů Manouškových? Jinak řečeno: potatily se vaše děti?
Bohužel ne. Je moc těžké vychovat si nástupce. Bude-li mi sloužit zdraví, mám před sebou ještě nějakých dvacet let praxe. Zatím jsem žádného pokračovatele, byť ne z rodiny, neobjevil. Ale pořád doufám, že se mi to jednou podaří. Víte, já mám pocit, že dnešním mladým lidem se nechce dělat rukama. A tohle je řemeslo, u kterého se při práci prostě ušpiníte.
Mimochodem, kde lze najít výsledky vaší práce v nejbližším okolí Prahy?
Ó, těch je spousta. (rozesměje se) Namátkou v Roztokách, Úněticích, Rudné, Nučicích, Mníšku pod Brdy, Kytíně, Řevnicích, Buštěhradě, Holubicích, Davli, Unhošti, Velké Dobré, Velkém Přítočně či Kladně. A nepotřebuji ani žádnou reklamu, obce si to mezi sebou řeknou a já mám další zakázku...
