Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Myslela si, že jede na skautský výlet. Odvezli ji ale do koncentráku

  10:25aktualizováno  10:25
Několik pražských Židů, kteří přežili pobyt v koncentračních táborech, se sešlo na nádraží v Bubnech, kde na pohnutou dobu vzpomínali. Právě z tohoto nádraží jich totiž za války tisíce odjížděly do vyhlazovacích táborů. O své příběhy se podělily dvě kamarádky. Jedna z nich si myslela, že ji vezou na výlet.

Pamětnice holocaustu Helga Hošková a Evelina Merová (9. března 2015) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Čtyřiaosmdesátiletá Evelina Merová a o rok starší Helga Hošková jsou kamarádky se stejným stigmatem. V útlém dětství byly spolu s dalšími 50 tisíci pražských Židů deportovány z bubenského nádraží do Terezína a zažily peklo koncentračních táborů či nucených prací.

V pondělí se obě dámy sešly před vlakovým nádražím Praha-Bubny znovu. Společně se dvěma desítkami dalších přeživších přihlížely slavnostnímu odhalení plastiky sochaře Aleše Veselého nazvané Brána nenávratna.

Jednalo se o předzvěst chystaného projektu Památníku ticha, prvního vzpomínkového centra holokaustu v Praze. Ten by měl využít opuštěnou nádražní budovu (o památníku jsme psali zde)

„Je skvělé, že tady konečně něco podobného vzniklo. Na hrůzy holokaustu se prostě nesmí nikdy zapomenout. Škoda jen, že se tak nestalo dávno,“ shodují se.

Domů až po sametové revoluci

Evelinu Merovou připravila válka o oba rodiče. „Tatínek mi zemřel v Osvětimi, maminka jen dva měsíce před naším osvobozením v pracovním táboře v polském Gutovu. Mě samotnou zachránili už v lednu 1945,“ vzpomíná s pohnutím.

Jako mnoho dalších válečných sirotků, vyčerpaných a podvyživených, se Merová ocitla v péči sovětských lékařů. „Odvezli nás do nemocnice. Tam jsem se setkala s dalšími krajany z Prahy. Bylo nás asi pět a všichni jsme se chtěli co nejdříve dostat domů.“

Jenže vše nakonec bylo jinak.

„Zdravotně jsem na tom nebyla dobře, tak mě naložili do zdravotního vlaku s tím, že pojedeme na východ. Ta cesta nakonec trvala tři týdny a skončila až v Kujbiševské oblasti. Dnes je tam centrem město Samara.“

Eveliny se ještě ve vlaku ujal doktor Mer, také židovského původu. Když se dozvěděl, že je sirotek, nabídl jí adopci. „Řekl mi, že bydlí v Leningradě a má bezdětnou rodinu. Zpočátku jsem nechtěla, ale cesta vlakem byla dlouhá, takže mě nakonec přesvědčil.“

Z dospívající slečny se stala Evelina Merová z Leningradu. Vrátila se do školy, naučila se plynule rusky. Nakonec to dotáhla až k vysokoškolskému titulu a získala titul z germanistiky. Jaký paradox. Přišlo manželství a děti.

Evelina Merová:

„Tatínek mi zemřel v Osvětimi, maminka jen dva měsíce před naším osvobozením v pracovním táboře.“

„Bylo velmi šťastné. Vyučovala jsem němčinu a pomalu zapomínala mluvit česky,“ usmívá se. Aby nezapomněla úplně, udržovala kontakty s několika přáteli v rodné Praze. „V Leningradě moc krajanů nebylo.“

Někde vzadu v Evelinině hlavě byla přesto pevně usazena myšlenka, že se jednou vrátí domů do rodného města na Vltavě.

Podařilo se jí to až v roce 1995. „Zemřel mi manžel, děti odrostly a já cítila volání domova stále silněji. Bála jsem se, abych se vůbec měla kam vrátit. Nakonec to ale vyšlo.“ Aktuálně žije Evelina Merová už dvacet let opět v Praze. Takřka v jejím srdci, v Ječné ulici na dohled Václavskému náměstí.

Jedna velká křivda v ní však dosud přetrvává. „Celé dětství jsem strávila v Klimentské ulici v domě svého dědečka. Jsem upřímně přesvědčena, že mi měl být vrácen, protože jsem jeho právoplatnou dědičkou. Přesto dnes patří někomu jinému,“ říká se zármutkem v hlase. Stejně tak nikdy nezapomene na hrůzy války.

„Transport do Terezína mi děsivý nepřipadal, brala jsem to jako skautský výlet. Že je to vážné, mi došlo až v Terezíně. Tam jsem poprvé viděla umírat lidi včetně malých dětí. Pak přišly Osvětim – Birkenau, Stutthof, Polsko...“

Malování s tématem války

Životní příběh její kamarádky Helgy Hoškové byl stejně pohnutý, ale přece jen se šťastnějším koncem. Zůstala jí totiž maminka. Do Prahy se společně vrátily už v roce 1945.

„Do Terezína jsem byla deportována o půl roku dříve než Evelina, v prosinci 1941. Tatínek bohužel válku nepřežil, ale maminka mi zůstala, takže jsme celou válku protrpěly spolu. Dokonce jsme měly to štěstí, že jsme se mohly vrátit i do rodného bytu v pražské Libni.“

Jméno Helgy Hoškové je známé hlavně v uměleckých kruzích. „Malovala jsem už jako dvanáctileté děvče v Terezíně. Některé obrázky mě později docela proslavily. Tam jsme nakonec strávily dlouhé tři roky,“ vzpomíná.

Po válce Helga vystudovala Vysokou umělecko-průmyslovou školu v Praze a po celý zbytek života zůstala věrná své životní lásce – malování. „A kreslím si vlastně dodnes,“ říká s tím, že její dílo výrazně ovlivnilo právě téma holokaustu.

Dnes Evelina Merová i Helga Hošková společně objíždějí besedy a vyprávějí o svých osudech. „Současná generace se o těch hrůzách musí dozvědět. Ne proto, co bylo. Ale proto, aby se to už nikdy neopakovalo,“ dodává Hošková.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.